Odchází vědecký populista, zrazen průzkumy a "obyčejnými lidmi"

Když Jiří Paroubek oznamoval po boku své ženy rezignaci, vypadal poněkud nepřítomně. Jako muž, který se znenadání odebírá do historie, přičemž si nestačil ani pořádně sbalit.

Jeden historický primát ale v zavazadle už v tu chvíli měl. Je prvním vítězem voleb, který nezasedne ve Strakově akademii. Odchází zrazen tím, co mu bylo nejbližší: průzkumy veřejného mínění a "obyčejnými lidmi" ze svých volebních plakátů.

Důvody Paroubkova neúspěchu jsou zakódované v jeho první reakci na vítěznou prohru: Údivu, že "nefungovaly" volební průzkumy. Jiřího Paroubka ani nenapadlo, že to může být obráceně. Co když průzkumy fungovaly a to, co nefungovalo, byla jeho politická technologie založená na permanentním zjišťování veřejného mínění? Co když je celá tato technologie od základů vadná? Co když průzkumy ukazují právě jen to, co mají v názvu - tedy momentální mínění? A když má dojít na skutečné rozhodnutí, chovají se voliči jinak? Kdyby si Jiří Paroubek dokázal tyto otázky byť jen položit, mohl jeho politický život na vrcholu trvat déle než pět let.

Krach podlézání

Režisér Petr Zelenka nazývá Paroubkovu metodu termínem "vědecký populismus". Jeho princip je popsatelný jednou větou: Zjistím, co lidé chtějí, a potom jim to slíbím. Je to vlastně permanentní podlézání. Jenže: Ukazuje se, že velekněz průzkumů není totéž, co politická osobnost.

Lidé ve volbách ukázali, že chtějí vůdce, který nabízí vlastní řešení; ne toho, kde jen destiluje svou politiku z jejich přání a pocitů. Zdá se, že společnost svému mínění ve skutečnosti příliš nedůvěřuje; chce, aby její problémy administroval "odborník".

Tady někde je také možné hledat příčiny vysoké obliby "odbornické" vlády Jana Fischera , která lámala rekordy v popularitě, přestože dělala často nepopulární kroky. I tohle mohlo milovníka průzkumů Jiřího Paroubka varovat.

Jenže Paroubek zůstal netečný a navíc si nevšiml, že se "odborníkům" Janotovi a Fischerovi nepozorovaně podařilo předefinovat téma voleb. Do popředí vystoupila hrozba krachu státních financí, což spolu s evropským kontextem (řecká krize, otřesy ve Španělsku, šetření v Británii a Německu) proměnilo Paroubkovy příběhy o třináctých důchodech, dávkách a regulacích v pohádky, které se sice hezky poslouchají, ale nikdo jim nevěří.

Paroubkova sociální štědrost nakonec v očích voličů zmutovala v jakési šibalství. Předseda ČSSD jako by na své voliče pomrkával s tím, že si nemusí dělat starosti, protože "až dojde na placení, už tady stejně nebudeme, že ano". Jenže na jeho rozpočtovou strategii "útěku z hospody" voliči v rozhodujícím momentu, u volebních uren, nenaletěli.

Ale zpět: problém Paroubkových průzkumů nebyl v tom, že by je někdo falšoval. Byl v tom, jaké průzkumy si zadával a jaké naopak ignoroval.

Kdyby byl pozornější, možná by ho byly průzkumy varovaly. Už více než rok signalizovaly znechucení lidí politikou, kartelovým dělením země, korupcí, zneužíváním moci, což se týkalo především obou velkých stran.

Jenže tyto průzkumy Jiří Paroubek číst neumí. Vypovídají o tom, co marxisté nazývali společenskou "nadstavbou." O morálce, respektu k druhým, o právu. V Paroubkově světě hraje prim základna. Je to svět, ve kterém se dá všechno vybártrovat, koupit, prodat. Každá položka má své místo, včetně těch, které se musí kreativním účetnictvím zakamuflovat: přesně jako v předlistopadovém RaJi.

V tomto čistě materiálním světě Jiří Paroubek urputně bojoval se starou ODS. Nevšiml si (a nemohl si všimnout), že nasazuje na špatné frontě zbraně minulé války. Zatímco bušil do Topolánka a po něm do Nečase, voliči na něj poslali ze strany Schwarzenberga a Johna, kteří pro ně představují naději na skutečnou změnu.

Smrtící všudypřítomnost

Na seznam Paroubkových vlastních gólů musíme přidat i jeho, někdy až manickou, touhu ovládnout veřejný prostor. Předseda ČSSD se vyjadřoval ke každé prkotině. S náruživostí grafomana sepisoval tiskové zprávy o čemkoli, po každém pšouku ve sněmovně svolal během několika desítek minut Lidový dům tiskovou konferenci.

Výsledkem byla absurdní všudypřítomnost podobná předlistopadové všudypřítomnosti komunistické propagandy. Jiří Paroubek se postupně proměnil v dílem trpěný, dílem vysmívaný a hlavně stále větším množství lidí nenáviděný kolorit doby.

Všudypřítomnost zafungovala kontraproduktivně i na ty, kterým jeho politika vyhovovala. Ti podlehli iluzi, že k ní patří také jakási samozřejmá věčnost. Že se nemůže nic stát, že se Paroubek postará.

Tato iluze, podpořená průzkumy, ve kterých ČSSD dlouho neotřesitelně vedla, tuto část voličů nakonec přivedla k přesvědčení, že nemusí dělat skutečně vůbec nic - ani chodit k volbám. Zůstali doma a ukrojili z volebního zisku ČSSD další procenta. Naopak přišli ti, kteří Paroubka a jeho rétoriku rabijátství a úplatků nemohli vystát. "Prohrály zájmy obyčejných lidí," řekl Jiří Paroubek po volbách. Lidé ale ukázali, že ve velké většině nechtějí být obyčejnými. Chtějí perspektivu.
V Jiřím Paroubkovi odchází zřejmě nejnevypočitatelnější polistopadový politik. Z vrtkavých nálad udělal osu své politiky a měnlivost se postupně stala principem, který ho cele ovládl. Karel Schwarzenberg to popisuje bonmotem, že se pod vedením Jiřího Paroubka ze sociální demokracie stala holka, která kdykoli zahne.

Výsledkem Paroubkovy nevypočitatelnosti byla destrukce důvěry, přerůstající v destrukci faktickou: Shození vlády během evropského předsednictví, porušení dohod o podzimních volbách, destrukce euroatlantické vazby odporem k zahraničním misím...

S Jiřím Paroubkem se nakonec nikdo nebyl ochotný bavit. Jeho izolaci mezi demokratickými politiky vnímali i voliči. Ještě po minulých volbách mohl Paroubek říci: "Bez nás si pánové ani ruce neumyjí." Nyní si voliči řekli, že bude lepší, když si budou mýt ruce bez Paroubka.