Argumenty soudce Šimíčka, jimiž odůvodnil rozpuštění Dělnické strany, sedí. Zmapování jejích kroků, které směřovaly k vyvolávání rasové a etnické nenávisti, je přesvědčivé. Na jednu otázku však rozsudek Nejvyššího správního soudu neodpovídá: Skutečně představuje tahle strana tak velké riziko pro demokracii, že její rozpuštění bylo nezbytné i za cenu omezení sdružovací svobody? Šimíčkův verdikt vysílá poselství: S tolerancí výhružek a násilí vůči Romům a dalším menšinám je konec. To je vzkaz nejen extremistům, ale i všem, kdo jejich názory tiše sdílí. A vlastně i politikům, kteří dlouhá léta otáleli s činorodým tažením proti neonacistům. Vědomi si toho, že přímé státnické gesto, jakým by byla třeba účast na protirasistickém pochodu, jim oblibu nezvýší. Druhou věcí ale je, že k rozpuštění strany by měl stát přistoupit jen v případě, kdy se stane skutečnou hrozbou pro demokratické zřízení. Podle soudu Vandasova strana představuje aktuální riziko "zatím spíše na lokální než celostátní úrovni". V posledních komunálních volbách ale získala Dělnická strana tři zastupitele a loni ji volilo do Evropského parlamentu 1, 07 procenta voličů. To vytváří skutečně palčivé nebezpečí, že DS svou xenofobií a šovinismem rozvrátí stát! Skutečně aktivní extremisty, vyvolávající střety v ulicích, lze u nás počítat spíš na stovky než na tisíce. Možnost, že jejich ideologie - čerpající z národního socialismu - ovládne širší vrstvy, je mizivá. Vždyť o šílenostech nacismu a holocaustu se dozvídáme od školních let. Mladší generace o nich ví mnohem víc než o srovnatelných zločinech komunistů. Z tohoto hlediska je pozoruhodné srovnání včerejšího rozsudku Nejvyššího správního soudu s jeho verdiktem o Komunistickém svazu mládeže. Soud odmítl jeho rozpuštění i přesto, že otevřeně hlásá zrušení soukromého vlastnictví. Což je útok na hodnoty demokracie srovnatelný s vyvoláváním nenávisti vůči Romům, homosexuálům či přistěhovalcům. Hlavním ohrožením naší demokracie dnes nejsou extremisté, ale dnešní parlamentní strany. Především jejich kořistnictví, které zvyšuje nedůvěru v parlament a politiku. A rozpuštění Dělnické strany také lze vnímat jako přiznání slabosti státu, jemuž vládnou znejistělí politici.