Okolí nizozemského Maastrichtu - jižní Limbursko - je koutek Evropy jako stvořený k uskutečňování myšlenek mezinárodního hnutí Slow Food. "Vážit si kultury stolu, chránit a vychutnávat místní produkty, domácí odrůdy plodin a upozorňovat na dávno zapomenuté recepty," zní jeho krédo.

Hnutí založil koncem osmdesátých let italský novinář Carlo Petrini ve snaze čelit rozmachu nadnárodních řetězců prodávajících fast food. Nyní sdružuje zástupy příznivců po celém světě.

Okruh jeho zájmů se rozšířil. Nevěnuje se jen gastronomii, ale i charitě.

Bližší představu o hnutí nabízí kniha Filantrokapitalismus aneb Jak mohou bohatí zachránit svět, od britských autorů Matthewa Bishopa a Michaela Greena. Druhý ze spoluautorů bude mezi hosty letošní konference Forum 2000 - a budeme se ho tedy moci v Praze zeptat, jak to s pomocí opravdu mysleli.

Jídlo pro potřebné

Právě ve znamení dobročinnosti se nesly nedávné gastronomické slavnosti Preuvenemint neboli Dny ochutnávání, které pořádali v Maastrichtu. Krize nekrize, letošní ročník byl ve znamení růžového šampaňského. I díky tomu se ten dobročinný peníz vyšplhal do úctyhodných výšek. A jsme u toho: charita může mít veselou podobu.

Protestantský smysl pro povinnost a solidaritu se v Limbursku šťastně snoubí s místním katolickým labužnictvím. Blahobytné společnosti se zřejmě od určité hladiny nasycení stávají zodpovědnější.

Vypráví o tom i příběh Leona Aartse. Leon je místní šéfkuchař, který před několika lety odešel na zkušenou do Londýna.

Tam si otevřel úspěšnou cateringovou firmu a zjistil, že vlastně ve svém oboru dosáhl všeho, čeho chtěl, toužil zkusit něco jiného.

Organizuje síť restaurací, jejichž majitelé a hosté se drobným příspěvkem zapojí do akce s cílem bojovat proti hladu ve světě. Jeho nadace se jmenuje Extraordinary Ones (Mimořádní). Restaurace, které se k myšlence "každou objednávkou nakrmíte jedno dítě" připojí, budou označeny duhovým logem v podobě koruny stromu složené z otisků dětských rukou, a jedinou jejich povinností bude z každého účtu poslat nadaci částku zhruba 20 eurocentů na nákup a distribuci potravin. Zakladatel doufá, že se hnutí rozšíří do mnoha zemí, podobně jako kdysi Slow Food.

Zní to naivně? U nás možná, Leon Aarts ale není sám, kdo uvažuje podobným směrem.

Zmenšenina Evropy

Nizozemci - jak známo - náramně rádi jedí. Pomalu i rychle. A ještě více to platí v jižním Limbursku, je to učiněný ráj mlsounů. Letošní gastronomický festival se nesl ve znamení "nostalgické kuchyně", vzpomínky na to, jak kdysi vařívaly místní babičky.

Do teorie i praxe hnutí Slow Food vás nejlépe uvede Bert Salden, redaktor přeshraničního kulturně-kulinárního magazínu MaasEuregio. Zná v kraji každý kout a všichni majitelé restaurací jej už z dálky zdraví. Přátelé dobrého jídla právem zdůrazňují hodnotu regionálního charakteru kuchyně. Jižní Limbursko je svébytný region.

Trojúhelník Maastricht-Lutych-Cáchy objedete za odpoledne. Belgií projedete třikrát, Německem dvakrát. Limbursko je miniatura Evropy - hranice zmizely, kultury, dialekty i kuchyně se prolínají.

Někdejší celnici vděčí za nebývalou proslulost zájezdní hospoda 't Withoes. Před nějakými sto lety přestali na belgické straně hranice pohřbívat nebožtíky, kteří se nenarodili v místě. Začali je tedy vozit na hřbitov do Holandska. A než byla rakev proclena, šli se pozůstalí občerstvit k sousedům..


Tomáš Vrba
Od našeho spolupracovníka



Kuchař, který pomáhá.

Leon Aarts s dětmi.

foto: archiv