Novela Hruškadóttir Jany Šrámkové (1982) dosáhla na poměry debutu mnoho - pozitivní čtenářské i kritické přijetí, nedávno podtržené získáním Ortenovy ceny. Neokázalý text o přátelství, lásce a ztrácení uvedl do české literatury vypravěčský talent s citem pro detail a přirozené vylíčení emocí.

Šrámková, která vystudovala teologii a nyní dokončuje Literární akademii Josefa Škvoreckého, napsala v Hruškadóttir příběh plaché dívky, která najde vše, co ji schází, jen aby o to vzápětí přišla.

Po vydání Hruškadóttir se o vás hodně začalo psát v médiích. Jak se vyrovnáváte s novinářskými výklady vaší knihy?

Vypustit vlastní text do světa je pro mě poměrně intimní záležitost. Ale v tomhle ohledu vidím jako daleko choulostivější, jak zareagují lidé, které znám a kterých si vážím, než média a jakási abstraktní veřejnost. Ale některé novinářské výkony jsou skutečně překvapivé husarské kousky, docela mě to baví pozorovat.

Zkuste svůj debut stručně charakterizovat...

To je zadání pro kohokoliv jiného než pro autora. Kdybych to v jedné větě dokázala, byla bych napsala aforismus, a ne novelu. Ale jistě – je to příběh plaché dívky, která v prázdninové retrospektivě vykreslí posledních pár let svého života. V nich našla všechno, co jí kdy chybělo, a zase o to přišla. Text je spíš náznakový, poskrovnu příběhu, hodně bloumání, pozorování a vzpomínání.