V létě 1989 jsem byl ve Varšavě a v Gdaňsku na pozvání malé skupinky intelektuálů, kteří organizovali neformální návštěvy nezávislých pozorovatelů z represivnějších komunistických režimů, jako bylo tehdejší Československo, u příležitosti prvních (polo)svobodných voleb v sovětském bloku. Z událostí v Polsku šla hlava kolem, ale nejhlubším dojmem na mě zapůsobilo tamější všeobecné rozhořčení nad masakrem na druhém konci světa, v Číně. Po zdech byly vylepené fotokopie titulních stránek za západních časopisů vyhlašující Li Pchenga a Teng Siao-pchinga za "řezníky z Pekingu". Pořádaly se vigilie při svíčkách, přednášky, studentské protesty, petice a demonstrace. Poláci měli v živé paměti stanné právo z roku 1981 a vojenský zásah proti demonstrantům na náměstí Nebeského klidu v Pekingu jim připadal jako temná reminiscence na vlastní nedávnou minulost.

Krátce po návratu jsem pak v říjnu tlumočil pro čínskou delegaci na ministerstvu školství v Bratislavě. Slovenští soudruzi vesměs vyjadřovali pochopení pro postup čínských orgánů proti podvratným živlům. Někteří šli o krok dále: "Víte, my tady nakonec možná budeme muset udělat to samé," uvažovali nahlas. V tu chvíli na mě obvykle vrhli pátravý pohled: "Doufám, že překládáte věrně, mladý muži..." Ať už se člověk ocitl toho historického roku na té či oné straně barikády, všem bylo jasné, že Tchien-an-men je jen odvrácenou stranou procesu, který vedl k pádu komunismu na většině planety.

Čeští ani slovenští soudruzi se nakonec, jak známo, k "tomu samému" neodhodlali. Do konce roku zachvátilo východní Evropu opojení ze svobody. Ve všeobecné euforii svět jen užasle přihlížel, jak čínská vláda pořádá masové represálie proti účastníkům potlačeného demokratického hnutí. Studentští vůdci, kterým se podařilo uprchnout, byli v Hongkongu a na Západě vítáni jako hrdinové. Čínští studenti v zahraničí ve velkém faxovali protivládní výzvy zpátky do vlasti. V Evropě a v Americe zakládali čínští exulanti nová hnutí a politické strany v očekávání bezprostředního pádu režimu.

Probuzený drak

Po dvaceti letech se image Číny změnil k nepoznání. Stigma Tchien-an-menu přetrvává, ale svět mezitím uchvátila jiná představa Číny jako "probouzejícího se draka", nastupující supervelmoci, která před očima přetváří sebe sama i okolní svět. Politici všech zemí se mohou přetrhnout, aby si potřásli rukou se soudruhy, jež kdysi prohlašovali za "řezníky". S laureátem Nobelovy ceny míru z roku 1989, tibetským dalajlamou, se setkávají leda potají a nejlépe v zahraničí. Zato s prezidentem Chu Ťin-tchaem, který ještě jako provinční stranický tajemník vyhlásil v roce 1989 ve Lhase stanné právo, uzavírají "strategická partnerství" (která nepřežijí první protestní bojkot ze strany čínské "vlastenecké" mládeže).

Nápadně se změnily také postoje velké části čínské veřejnosti. Podle oficiálních statistik dochází v Číně každoročně k desetitisícům spontánních nepokojů proti zvůli a korupci místních činovníků; na druhé straně je ovšem překvapivě mnoho lidí ochotno kdykoliv halasně podpořit ústřední vládu, zejména pokud je v sázce domnělá prestiž probouzející se vlasti. Čínští studenti v zahraničí dnes neposílají domů podvratné materiály; spíše mají plné ruce práce při organizování internetových štvanic na "zrádce", "škůdce" a "protičínské živly".

V posledních dvaceti letech došlo v Číně k zásadním posunům. Komunistický režim nejenže odmítl následovat ostatní předvoj proletariátu na smetiště dějin, ale podařilo se mu zinscenovat velkolepý návrat přímo do centra světového dění. Mezinárodní pária z roku 1989 dnes na světové scéně vyzařuje vlastní "soft power".

Bájná Chimérika

Při pohledu zpět zachránila současný nominálně komunistický režim v Číně po debaklu v roce 1989 především globalizace. Ne všem v Číně prospěla, ale jako celek z ní ČLR vytěžila maximum uplatněním své hlavní strukturální výhody: takřka bezmezných zásob levné pracovní síly ovládané pevnou rukou v tuhém autoritativním režimu.

Do nového světového ekonomického řádu po konci studené války se Čína zapojila jako nízkonákladová výrobní báze pro nadnárodní společnosti. Postupně integrovala svou ekonomiku s okolním světem, a zejména s USA, do té míry, že se ustavila jakási virtuální výrobně-obchodní symbióza, pro niž historik Niall Ferguson razí termín "Chimérika". Tato zvláštní symbióza dvou protikladných (ale komplementárních) subjektů - v níž Čína za pomoci amerických investic a technologie produkuje, zatímco Amerika s pomocí čínských úvěrů konzumuje a zvolna přesouvá své fiskální zdroje do ČLR - pomohla Pekingu setřást stigma roku 1989 (a podle Fergusona současně výraznou měrou přispěla k současné globální finanční krizi). Čína si jako světová dílna a držitelka obrovských valutových rezerv vydobyla kvalitativně novou pozici, jež se poprvé názorně projevila během amerických "debat o doložce nejvyšších výhod" v polovině 90. let. Tváří tvář nové ekonomické realitě musel tehdy prezident Clinton rezignovat na původně deklarovaný záměr usměrňovat ČLR v oblasti lidských práv. Napříště to téma prakticky vymizelo z bilaterálních jednání.

Někteří zbohatnou první...

Hospodářská integrace Číny se Západem přinesla zásadní změny také uvnitř Číny samotné. Na jedné straně pomohla komunistické straně znovu posílit legitimitu otřesenou po roce 1989, na druhé straně vedla ke hluboké transformaci společnosti, ke vzniku nových vrstev a tříd, a ovšem také nových potenciálních konfliktů. Především však dodala společnosti nový náboj, vyjádřený sloganem "Zbohatnout je skvělé". Odvrácenou tvář transformace, prudkou společenskou stratifikaci, odrazilo jiné heslo té doby: "Někteří zbohatnou jako první".

Transformace a stratifikace má své vítěze a poražené. Mezi ty druhé se řadí hlavně nezaměstnaní, propuštění z krachujících státních podniků a námezdní dělníci migrující za prací z vnitrozemí do průmyslových center podél čínského pobřeží. Za vítěze můžeme kromě vládnoucího režimu vyhlásit nastupující střední třídu v rychle se rozvíjejících pobřežních metropolích. Střední třída, od níž se tradičně očekává tlak na demokratizaci země, se v Číně naopak stala hlavním spojencem režimu při vytváření nového "vlasteneckého" konsenzu, který tvoří ideologický základ pro obhajobu a racionalizaci autoritativního systému vlády jedné strany. Podle této nové "patriotické" doktríny, jež nahradila zdiskreditovanou komunistickou ideologii, potřebuje Čína pevnou vládu silné ruky, aby ji neochvějně vedla vpřed v dalším hospodářském a mocenském rozmachu navzdory hrozbám a intrikám nepřátelského Západu, který se jí snaží všemi prostředky zabránit v zasloužením návratu mezi přední národy světa. Kritika porušování lidských práv je jen jednou takovou špinavou intrikou, stejně jako myšlenka demokracie, jež by Čínu dozajista oslabila a udělala z ní bezmocnou hříčku v rukou západních (převážně amerických) "hegemonistů".

Nejkřiklavější mezi těmito svéráznými postkomunistickými vlastenci je "rozzlobená mládež" (fen-čching). Hlásí se k ní vesměs mladí lidé z městské střední třídy do dvaceti let. Neohroženě hájí zájmy ohrožené vlasti v diskusních fórech a na ulicích při bojkotech japonského, francouzského či jiného zboží. Rozzlobení mládežníci nepamatují Tchien-an-men ani vcelku svobodné diskuse 80. let. Jsou odchovaní hospodářským boomem ve městech a ideologickou manipulací "řízeného veřejného mínění" v letech 90. Je to také první generace jedináčků narozených v rámci politiky jednoho dítěte. Sociologické průzkumy hlásí v tomto pokolení častý výskyt rozmazlených adolescentů se sociopatickými sklony.

Skryté proudy, staré rány

Jejich rodiče mají obvykle velmi odlišné zkušenosti i postoje, stejně jako jejich vrstevníci z méně privilegovaného prostředí. V ČLR se od 90. let vyvinula generační, zeměpisná i ideová propast. Mediální prostředí, které nafukuje konformitu a zakrývá disent, poskytuje prostor pouze "řízenému veřejnému mínění". Neřízené názory umlkají pod tíhou cenzury. Přesto nezmizí docela.

V poslední době byla nejvýraznějším projevem skrytého liberálního proudu v čínském myšlení Charta 08, inspirovaná částečně Chartou 77. V čínské blogosféře se rozvinuly zajímavé diskuse o významu této petice, jakož i o rozdílech a podobnostech mezi dnešní Čínou a Československem před rokem 1989. Objevují se v nich zajímavé názory, více či méně informované. Mohli bychom je shrnout výstižným výrokem staročínského filozofa Čuanga: Z hlediska podobnosti vypadají všechny věci stejně; z hlediska různosti se zdají být odlišné.

Z hlediska odlišnosti je současná Čína na hony vzdálená reálnému socialismu východní Evropy. ČLR je plně integrovaná do světové ekonomiky a podařilo se jí alespoň zčásti kooptovat vrstvy, jež z této integrace profitují. Přinejmenším šťastnější Číňané jsou dnes svobodnější než Východoevropané za komunismu. Mohou cestovat, vydělávat peníze a žít si po svém jako jinde ve světě.

Z hlediska podobnosti zůstává však Čína diktaturou jedné strany zrovna jako bývalý socialistický tábor. Režim kooptoval některé vrstvy, ale jen dále odcizil jiné. Samotný fakt, že zde mohla vzniknout petice inspirovaná někdejším disidentským hnutím ve východní Evropě, kterou podepsaly tisíce lidí a jež inspiruje zapálené diskuse na webu, naznačuje, že v Číně přetrvávají staré problémy nedotčené transformací po Tchien-an-menu.

Tyto staré rány by se mohly dále prohloubit. Krize ohrožuje čínský "chimérický" model, díky němuž mohl stranický režim přežít "obrácené domino" světového komunismu. Nenasytné poptávce v USA a jinde ve světě je na nějaký čas konec, stejně jako levnému dovozu z Číny na dluh. Chtě nechtě bude muset Peking přehodnotit svůj rozvojový model. To by mohlo ve skutečnosti napomoci srovnat stávající disproporce ve společnosti, ale současně to destabilizuje zaběhaný status quo. Privilegované vrstvy přijdou o některé výhody, otřesou se politické svazky a konjunkturální spojenectví.

Vzniklá pnutí mohou znovu prověřit jednotu čínského vedení. V systému jedné strany otevírá mocenský rozkol na vrcholu pyramidy propast na jejím dně. To byla jedna z bezprostředních příčin tragických událostí v roce 1989. Za fasádou harmonie a stability obchází i po dvaceti letech dnešní transformovanou Čínou neodbytný přízrak Tchien-an-menu.

Autor je sinolog a orientalista

Rozšířená verze této eseje bude v červnu k dizpozici anglicky na www.eurozine.com a v srpnu německy v časopise Wespennest