Snímek: Archiv
Francie
Zvyky spojené s Vánocemi se ve Francii většinou mírně liší podle jednotlivých regionů. Specifické tradice podobné našim mají díky německému vlivu v Alsasku, odkud se do světa rozšířil ozdobený vánoční stromeček a kde byly odlity i první skleněné ozdoby.
Stejně jako u nás nosí dárky v Alsasku malé dítě, tedy Christkind. Není to ale Ježíšek, stejně jako v Německu představuje obdarovávající bytost v Alsasku blonďatý andílek ženského pohlaví. Toho doprovází záporná postava Hans Trapp, jehož úkolem je odnést zlobivé děti do lesa, odkud už se nikdy nevrátí.
Ve Francii symbolizuje očekávání Vánoc adventní věnec a nazdobené interiéry, jako tradiční dekorace se používá mimo jiné cesmína. Na rozdíl od českých domácností francouzské hospodyňky cukroví nepečou a tento zvyk neznají, pouze v Alsasku se pečou perníčky.
Dárky nosí dětem ve Francii P`ere Noel (otec Vánoc) v noci z 24. na 25. prosince, kdy je hlavní sváteční den (24. prosinec není ani státním svátkem). Dárky se dávají pod stromeček nebo ke krbu, pokud je v domě, protože podle tradice právě tudy P`ere No¨el přichází. 
Když se sejde francouzská rodina 24. prosince u sváteční tabule, čeká ji večeře nejméně o čtyřech chodech. Začíná se pravými husími játry (fois gras), pokračuje se ústřicemi, následuje krůta nadívaná kaštanovou nádivkou a končí se vánoční roládou (bu^che de No¨el) a čokoladovými nebo marcipánovými bonbony (papillottes). Předkrm fois gras by měl být doma připraven z čerstvých husích jater a na žádním stole ve Francii, a to ani ve vnitrozemí, by také neměly chybět ústřice.
Zajímavou historii má moučník bu^che de Noel – vánoční roláda, jejíž doslovný překlad ovšem zní vánoční poleno. Z kusu dřeva totiž také „vznikla“. Za dávných časů se v předvečer Vánoc scházela rodina u krbu nebo ohniště. Děti zpívaly koledy a poslouchaly příběhy, které vyprávěli prarodiče, zatímco v ohništi hořela velká polena. Jedno z nich, veliké a z tvrdého dřeva, aby hořelo nejméně celou noc, se ozdobilo listím a mašlemi.
Zapalovali ho nejmladší a nejstarší členové rodiny poté, co ho hlava rodiny požehnala olejem a pálenkou, někdy také větvičkou namočenou ve svěcené vodě. Popel z tohoto polene se pak uchovával, protože se mu přisuzovala moc ochraňovat dům před blesky, hromy a ďáblem po celý nadcházející rok.
Tento zvyk, jehož kořeny pochází z 12. století, se časem přenesl do většiny evropských zemí a také do kanadského Quebeku. Tradice na konci 19. století téměř vymizela, protože ohniště a krby začala nahrazovat litinová kamna. Původní velké poleno tedy nahradila menší varianta. Polínko se okrášlilo svíčkami a zelenými prvky a dávalo se doprostřed vánoční tabule jako dekorace. Dnes je symbolizováno vánoční roládou (bu^che de Noel).
Má barvu dřeva – je politá čokoládovou, smetanovou nebo kávovou polevou, náplň tvoří máslový krém a na řezu připomíná strukturu dřevěného polena. Posype se práškovým cukrem, který napodobuje mráz, a zdobí se malými marcipánovými ozdobami. Tento typicky francouzský dezert spatřil světlo světa v Paříži na konci 19. století v peci cukráře a historika Pierra Lacama.
Tradice jesliček se ve Francii spojuje s krajem Provence, odkud se díky Francouzské revoluci rozšířila i na zbytek území. V Provence se figurky z betléma dědí z otce na syna. V provensálském tradičním provedení nesmí chybět studna, pec, vodní mlýn, sníh, pinie, olivovníky a figurky (santons), které představovaly typické postavičky francouzské vesnice 18. a 19. století: rybáře a jeho ženu, vesničanku s miskou hlemýžďů, hospodyni krmící husu kvůli štědrovečerní paštice nebo sedláka s prasetem hledajícím lanýže. Všechny tyto typické figurky obklopují Ježíška, Marii a Josefa, Tři králové se přidávají až 6. ledna.
Německo
Němci si tradičně na Štědrý večer pochutnávají na huse s knedlíkem a se zelím, často také jedí sýrové speciality raclette nebo fondue. Podle staroněmecké legendy o bohu Freyovi se ovšem o Vánocích servírovala kančí hlava, protože se věřilo, že Frey je zodpovědný za zdraví dobytka. Obětování kance mělo zajistit bohatý jarní přírůstek do stáda. Nicméně později se tento zvyk ukázal být velmi nepraktický – najít a ulovit kance bylo čím dál tím složitější, a proto se od něj nakonec upustilo.
Rodiny, které nechtějí ztrácet příliš času s přípravou, jedí klobásky a bramborový salát. Tradičním vánočním pokrmem jsou také stollen, vánoční štoly, dnes známé i u nás. Jedná se o sladké pečivo podobné bábovce, ozvláštněné různými náplněmi: mákem, mandlemi, kandovaným ovocem nebo likérem. První štoly byly upečeny v Drážďanech v roce 1471 a byly určeny pro stůl chudých.
Už od první adventní neděle voní v celém Německu svařené víno. Také se popíjí vaječný likér nebo punč. Vánoční stromeček se strojí stejným způsobem jako u nás a pokoje zdobí i poinsettia, tedy vánoční hvězda, a jmelí. Pod vánočním stromečkem stojí betlém a netrpělivě čeká na společnost dárků.
24. prosince zavírají obchody i kanceláře kolem poledne. Zbytek dne tráví Němci přípravami na večerní oslavu či v kostele, kde probíhá odpolední mše a připomíná se narození Ježíše, často názorně hranou scénkou. Později odpoledne se rodina sejde k slavnostní večeři, po níž se čte vánoční příběh, zpívají koledy a následně rozbalují dárky.
Ty v Německu nosí Christkind, blonďatá holčička s andělskými křídly, která je spojena s alsaským mýtem, ve kterém děti přinesly dary právě narozenému Ježíši. Děti před Vánocemi sepisují svá vánoční přání a pak je nechávají za oknem, kde si je Christkind nebo některý z jeho andělských pomocníků vyzvedne. Někteří dospělí odcházejí později po večeři na půlnoční mši.
Belgie
V mnoha ohledech se belgické Vánoce od těch českých příliš neliší a neliší se od sebe ani valonský a vlámský způsob slavení tohoto křesťanského svátku. Dříve začínali Belgičané s vánoční výzdobou už po sv. Mikuláši, nyní se ale začátek vánočních příprav podobně jako v našich končinách posunul už na konec listopadu. Také pro Belgičany jsou významné prosincové neděle, kdy postupně zapalují svíčky na adventním věnci.
Sváteční hodování připadá na večer 24. prosince a na ráno a na poledne následujícího dne. Na štědrovečerní tabuli se po aperitivu servírují jako předkrm mořské plody nebo jiní mořští živočichové, například uzený losos či humr. Nechybí, stejně jako ve Francii, paštika z husích jater. Jako hlavní chod se podává nadívaný krocan a večeře se uzavírá speciálním dezertem, už zmiňovaným Bu^che de No¨el, rovněž rozšířeným ve Francii.
Stejně jako v Nizozemsku navštíví také děti v Belgii dva donátoři. Nejdříve přijde svatý Mikuláš, specialista právě na obdarovávání dětí, a na Štědrý večer nebo ráno na Boží hod chodí s dárky také Santa Claus. Těm, kteří nezlobili, nechává malé dárky pod stromečkem nebo v punčoše zavěšené blízko krbu.
Ráno 25. prosince si Belgičané dopřávají také opulentní snídani, byť stejnou, jakou jedí přes rok o nedělích. Skládá se z čerstvě upečených křupavých rohlíků podávaných s máslem a uzeninami nebo džemem a z koláčků, které se běžně jedí ke kávě. Ve Valonsku hospodyňky na sváteční snídani pečou speciální sladký chléb tvarem připomínající malého Ježíška.
Anglie
Tradiční večeři na Boží hod vánoční tvoří v Anglii nadívaný krocan. Tuto tradici založil počátkem 16. století Jindřich VIII. Ke krocanovi se podává růžičková kapusta, pečené brambory, brusinková omáčka, ořechová nádivka a miniklobásky obalené ve slanině. Jako dezert se servíruje tzv. Christmas pudding, který se ovšem českému pudingu nijak nepodobá („pudding“ anglicky znamená „dezert“).
Jeho základem je tradiční keltský pokrm, hutný ovocný zákusek s rozinkami, ořechy a třešněmi zalitý brandy, které se občas také pro efekt zapálí. V rodinách s dětmi se do něj schovává mince, a kdo ji najde (a nevylomí si zub), toho čeká po celý rok štěstí.
Nápoji, který je pro Anglii v době vánoční, předvánoční i povánoční typický, se říká Buck’s Fizz a je to sekt či šampaňské smíchané v poměru 1:1 s pomerančovým džusem. V dávných dobách se k povzbuzení vánočního veselí popíjel podivný nápoj zvaný wassail, který se vařil z piva, podmáslí, pečených jablek, ořechů, vajec a koření. Dnes na něj narazíte jen velmi zřídka. Název nápoje pochází z dob anglosaských králů a znamená dobré zdraví.
Také Angličané zdobí vánoční stromeček. Na ostrovy ho přivezl v roce 1841 z Německa princ Albert, manžel královny Viktorie. Strojí se stejným způsobem jako u nás či v Německu, a to už několik dní či týdnů před Vánoci. K další výzdobě se pravidelně používá cesmína a břečťan. Tato zeleň měla lidem připomínat, že jaro už není daleko. Dochovala se také tradice líbání se pod jmelím, která má kořeny v druidských rituálech.
Anglie je jednou ze zemí, kterým vděčíme za vánoční koledy. Ve středověku se krajem potulovaly skupiny pěvců (tzv. waits) a zpívaje koledy, šířily vánoční náladu. Angličtina má pro koledu slovo carol, což znamená píseň radosti. Většina koled, které známe dnes, pochází z 19. století. Zajímavostí je koleda nazvaná Good King Wenceslas, v níž se zpívá o dobrém českém králi Václavovi.
24. prosince probíhají podobně jako v jiných zemích dvě mše: během odpolední, určené dětem, se zpívají koledy, případně je na programu krátká hra o narození Jezulátka. Později, okolo jedenácté hodiny večerní, chodí dospělí na „půlnoční“ mši, na které společně přivítají Christmas Day (Vánoční den). V průběhu večera (Christmas Eve) se zdobí kostely a domy, lidé večer chodí popíjet a veselit se s přáteli.
Později v noci přichází Father Christmas (Duch či Otec Vánoc) nadělovat dětem dárečky pod stromeček a do vánočních punčoch. Od roku 1870 si děti věší punčochy k postelím nebo na krbovou římsu. Tradice se odvíjí od legendy, která tvrdí, že když jednou Father Christmas lezl komínem, vypadly mu z kapsy zlaté mince. Nebýt punčoch, které se zrovna sušily u krbu, propadly by mince krbovým roštem a byly by nenávratně ztraceny.
Father Christmas přijíždí na saních tažených soby – děti mu nechávají jako proviant brandy, sobům mrkev. „Příbuznost“ se Santa Clausem není nikterak náhodná – právě z Anglie si jej osadníci přivezli do Nového světa. Původně míval různé podoby, od vytáhlého chlapíka po elfa. Jeho kabátek byl nicméně zelený, symbol nadcházejícího jara. Ve 30. letech 19. století jej však společnost Coca-Cola převlékla do své červené barvy, která mu už zůstala. Jméno Santa Claus pochází z holandštiny (Sinter Klaas) a jedná se vlastně o sv. Mikuláše.
Svá vánoční přání děti svěřují dopisům, které pak místo do poštovní schránky hodí do krbu. Otci Vánoc údajně čtení kouře nečiní vůbec žádné potíže. Ráno 25. prosince si děti i dospělí rozbalí dárky, během poledne se sjede zbytek rodiny (klidně i 20 až 30) a popíjí Buck’s Fizz. V poledne má britská královna tradiční vánoční projev a brzy odpoledne se začíná servírovat výše zmiňované menu s krocanem.
Zajímavou součástí svátečního hodování je Christmas Cracker – jsou to balíčky podobné velkým bonbonům, které účastníci vánoční večeře zvláštním způsobem společně rozbalují: usazeni kolem stolu překříží ruce a chytí se crackeru svého souseda po levici. Po prasknutí balíčků z nich vystřelí vánoční stuhy a vypadnou drobné hračky, papírové koruny a roličky s příběhy či vtipy, které se následně předčítají. Papírové koruny zdobí hlavy stolovníků až do konce vánoční večeře.
Anglické legendy také hovoří o obětování kance bohu Freyovi (o kterého se ostrované dělí díky společným kořenům s Němci) a o preparování kančí hlavy pro vánoční tabuli, což trvalo déle než týden. Jiné vysvětlení ovšem přináší příběh jistého studenta z Oxfordu, kterého na Štědrý den napadl kanec. Na obranu použil Aristotelovu knihu, kterou zvířeti zarazil do chřtánu. Jelikož o ni nechtěl přijít, rozhodl se kanci uříznout hlavu, kterou potom přinesl zpět na univerzitu. Tam si na ní v rámci vánoční večeře všichni moc pochutnali.
Španělsko
Štědrovečerní večeře se ve Španělsku liší podle kraje a tradic, ale v zásadě lze říci, že neexistuje jen jedno typické štědrovečerní jídlo. Převažují ryby (pražma, mořský okoun, platýz, humr aj.), mořské plody, které v té době dosahují astronomických cen (krevety, vilejši, mušle aj.) a jehněčí či krůtí maso. ‹ Společné pro celé Španělsko jsou zákusky typu turrón.
Tento dezert se začal vyrábět v Jijoně, městečku vzdáleném necelých 25 km od Alicante. Jestli byli jeho prvními výrobci Mauři, jak se traduje, muselo to být ještě před rokem 1492, kdy je z této části Pyrenejského poloostrova vyhnali křesťané. V Jijoně nicméně vyrábějí nejvýznamnější producenti z mandlí, včelího medu a cukru tuto pochoutku dodnes.
Na tradiční postup dohlíží mistr „turronero“, protože konečný výrobek ve tvaru tabulek nebo kulatých dortů musí splňovat přísné požadavky tzv. Kontrolní rady pro turrón. Jedině tak mohou mít na obalu uvedeno označení původu: Turrón de Jijona a Turrón de Alicante. Ten první je měkký s praženými rozdrcenými mandlemi, druhý tvrdý s celými mandlemi připomíná turecký med. Vedle těchto tradičních turrónů se dnes vyrábí už celá řada dalších druhů, například čokoládový, kokosový, oříškový, jahodový nebo pomerančový.
Kromě turrónu se ve Španělsku konzumují třeba pestaňas de miel, yemas, polvorones, mantecada, marcipán (základem všech sladkostí je máslo, mandle, žloutky, cukr a med). Popíjí se šampaňské zvané cava a jablečné víno sidra.
Pracovní život se ve Španělsku zastaví už 22. prosince a všichni sledují losování velké vánoční loterie zvané El Gordo – vylosovaná čísla zpívají děti ze školy San Indelfonso v Madridu. Loterie zvaná El Gordo, doslovně tlusťoch, tedy tučná výhra, se pořádá od roku 1763 a od té doby nebyla nikdy přerušena; dokonce i za občanské války se konalo losování a každý politický tábor organizoval svoji loterii.
Důležitým datem je 28. prosinec, kdy se připomíná Den neviňátek, odkazující k Herodovu vraždění nevinných dítek. V tento den je dovoleno dělat nevinné žertíky a vtípky všem a o všem. Hlavní dárková smršť přichází na Tři krále; v předvečer 5. ledna dávají děti na balkon vodu pro velbloudy. Rodiče se často převlékají za Tři krále a druhý den ráno děti překvapí. Dárky tedy nenosí Ježíšek, ale Tři králové. V některých krajích si děti dávají za dveře boty, aby bylo kam dárky nadělit.
O den později se kupuje tzv. Roscón de los Reyes, kulatý preclík z jemného těsta, posázený kandovaným ovocem, připomínajícím smaragdy, které zdobily pláště Tří králů. V těstě je schován malý dáreček, preclík se odlamuje, a kdo ve svém kousku najde dáreček, je králem dne a čeká ho šťastný rok.
Příchod nového roku symbolizuje dvanáct úderů zvonu. Při každém úderu se sní jedna kulička hroznového vína. Není to ale starý zvyk, spíše z nouze ctnost. Tradice se zrodila na počátku 20. století, kdy byla velká úroda vína a vinaři z Alicante potřebovali přebytečné víno prodat.
Portugalsko
Pokud budete někdy trávit Vánoce v Portugalsku, pořiďte si vše potřebné raději dopředu. Stromek ani jiné dekorační předměty tady totiž těsně před Vánocemi neseženete. Velká většina lidí kupuje jedličky, smrčky a borovičky už na počátku prosince a zdobí je už o první adventní neděli. A tak za pět minut dvanáct musíte obrazit všechna okolní městečka a spokojit se s nějakou zapomenutou větvičkou, odejít pytlačit do lesů anebo zapomenout na strom a podle staré portugalské tradice si udělat alespoň betlém. Ten patří k tradičním symbolům portugalských Vánoc, zatímco zdobení stromku se do Portugalska dostalo až později z anglosaských zemí. Jesličky ve velkém provedení (Persébio) zdobí krajnice silnic, vesnice, města i kostely nadále.
Dárky se 24. prosince nerozdávají – buď se čeká do půlnoci, nebo se rozbalují až 25. ráno. Vánoce vůbec v Portugalsku nevoní vanilkou a vánočním cukrovím jako v Česku. K tradičním jídlům patří vařená treska, ke které se jako příloha podává vařená kapusta, vajíčko a brambory, vše ochuceno vynikajícím portugalským olivovým olejem. Pro ty, kteří po postním jídle netouží, se často peče krůta.
K tradičnímu vánočnímu pečivu patří tzv. bolo de rei, něco na způsob biskupského chlebíčku se zapečeným sušeným ovocem a neoloupaným vejcem uprostřed a různé smažené, ve skořici hojně vyválené sladkosti podobné vdolkům (tedy nikoliv tvarem, ale přípravou). Na Madeiře nesmí na vánočním stole chybět koláč z cukrové třtiny (bolo de mel). Oběd na Boží hod se liší region od regionu, ale převládá pečené vepřové na česneku a na víně nebo se slávkami pečená slepice, případně krůta. Štěpán se neslaví, 26. prosince je normální pracovní den.
Chorvatsko
V severním Chorvatsku kdysi přinášel odpoledne na Štědrý den otec do kuchyně snop slámy, položil jej pod stůl a u toho přednesl starobylou říkanku. Poté popřál všem zdraví, štěstí a bohatství do nového roku. Sláma symbolizovala narození Ježíše, rodina a děti si na ní potom celý večer hrály. Stromeček se v Chorvatsku začal zdobit ořechy, jablky, suchými koláči, svíčkami a papírovými ozdobami až po roce 1850.
Když zazvonil z kostelní věže zvon, rozsvítilo se a začala se chystat štědrovečerní večeře. Tradičně se podávala sladkovodní ryba s fazolovým salátem. Dnes už je to jinak – jedí se všem dostupné mořské ryby a mořské plody. Na sváteční tabuli nesměl chybět ani tradiční vánoční závin – slaný, pohankový s černým tykvovým olejem. V mnoha domácnostech se jí i dnes. Jako dezert se podával kompot ze sušených švestek nebo hrušek, neboť jiné sladkosti nebyly.
O půlnoci jde rodina do kostela na půlnoční mši. V celém domě se celou noc nechává až do rána svítit světlo. Tento zvyk má zřejmě souvislost s židovským svátkem světel. Mezi svátky přicházejí do stavení kněží z okolí a žehnají domu. Nade dveře na zárubeň napíší křídou rok a nakreslí tam kříž. Potom se s domácími krátce pomodlí. Dárky se rozbalují 25. prosince ráno – přece je přináší Ježíšek, který se narodil o půlnoci!
Jeden ze zvyků, který se zachoval až dodnes, je setí vánoční pšenice na svatou Lucii (13. prosince). Pšenice byla považována za symbol znovuzrození a plodnosti. Tento zvyk se kromě Portugalska a jižní Itálie zachoval právě i v Chorvatsku.
Litva
Ramiu Kūčiu. Takto si Litevci navzájem přejí na Štědrý den. Klidný štědrý večer. Abyste si jej lépe představili, nechte se alespoň takto na dálku pozvat do tamní rodiny, kde zrovna začíná Štědrý den.
Příprava jídla v období vánočním je věc dosti náročná, neboť podle tradice se má k večeři připravit dvanáct pokrmů. Na štědrovečerní stůl nepatří maso (s výjimkou ryb) ani mléko. Ve spoustě rodin v této pobaltské zemi ovšem tento zvyk doznal jistých úprav: nepohrdnou vajíčky ani dalšími dobrotami, které většinou nějaký ten mléčný prvek obsahují.
Zákaz požívání jakéhokoliv alkoholu je však v mnoha litevských domácnostech dodnes respektován. Během Štědrého dne se taktéž dodržuje půst a první jídlo se podává až během večeře. V poledne se pečou makové kūčiukai – speciální druh vánočního pečiva v podobě drobných křupavých kuliček s mákem. Připravuje se také salát (je podobný českému bramborovému, jen poněkud lehčí a s více zeleniny), sleď v mrkvovém župánku, naložené houby s kysanou smetanou, cibulí a pepřem, další sleď v octové lázni a pro změnu další houby, tentokrát s omáčkou z rajčat. ‹
Přichystá se také tradiční kisielius. V českém slovníku má uveden překlad „kysel“, ovšem málokdo z nás asi toto slovo, natož samotný nápoj zná. Litevský kysel je vazké pití červené barvy a podle někoho nepříliš valné chuti. Jeho základ tvoří brusinky, cukr a škrob, dochucuje se hřebíčkem nebo skořicí. Je nezaměnitelnou součástí tradičního štědrovečerního jídelníčku a má mnoho skalních příznivců, kteří na něj nedají dopustit.
Během přípravy jídla se dbá na to, aby pokrmů bylo dvanáct. Číslovka symbolizuje dvanáct křesťanských apoštolů. Litevci toto magické číslo většinou striktně dodržují nehledě na to, jestli byl rok bohatý, či naopak chudý. Štědrovečerní stůl je místem štědrosti a hojnosti.
Chybět nesmí ani štědrovečerní maková polévka – aguonpienis. Přemlít ručním mlýnkem pytlík máku, a to nejlépe dvanáctkrát za sebou, je výzvou pro skutečně trpělivou náturu. Studená maková polévka však za tuto náročnou operaci stojí – připravuje se pouze jednou do roka a je vynikající.
Na večeři se celá rodina sejde u stolu, kde je všech dvanáct pokrmů, včetně toho nejvzácnějšího, zvaného plotkelė. Právě s touto hostií začíná štědrá večeře. Je to křehký a velmi tenký plátek z mouky a vody svěcený v kostele. Symbolizuje chléb a je určený k lámání a vzájemnému sdílení. Pro každého je vždy připravený jeden.
Většinou otec rodiny pronese děkovnou modlitbu a jako první nechá každého odlomit kousek své „oplatky“. Po něm je řada na matce, potom na nejstarším dítěti a všech ostatních. Pořadí lámání probíhá podle věku a pokrevní hierarchie – nejprve rodiče, potom děti, teprve pak další potomci a „přidružené“ osoby (švagr atd.).
Samotná večeře se nese v uvolněném duchu. Jen musíte dávat pozor, abyste ochutnali všechny pokrmy. Pokud byste totiž vynechali byť jediný, neměli byste v příštím roce štěstí. Alespoň něco málo z každé misky zkrátka musíte ochutnat.
Po večeři přichází na řadu Kalėdu senelis, tedy Vánoční dědeček, po jehož návštěvě zůstávají pod stromečkem dárky. Stůl se po štědrovečerní večeři neuklízí, odnáší se jen použité nádobí. Místo něj se položí čisté talíře, příbory i sklenice. Štědrovečerní pokrmy i nápoje se doplní a nechají na stole přes noc. Pohoštění je připraveno pro zesnulé, avšak stále milované a blízké osoby.
Maďarsko
Vánoce v Maďarsku s sebou nesou mnoho tradičních zvyků, tak jak je známe a dodržujeme u nás, ale mají i celou řadu odlišností. Dětem ukrátí čekání na Štědrý den 6. prosince sv. Mikuláš. Na jeho příchod se všechny děti důkladně chystají, čistí a leští si svoje boty, aby je mohly dát za okno a očekávat nadílku. Ty hodné dostanou sladkosti, ty méně poslušné obdrží i proutek (virgács) jako malé varování.
Zvláštní pozornost je v Maďarsku věnována dnu sv. Lucie, 13. prosinci, k němuž se váže několik zvyklostí. Dívky si například napíší třináct lístečků se jmény možných kandidátů na ženicha. Každý den děvče jeden vytáhne a zahodí. Ten, který zůstane poslední, má šanci stát se jejím vyvoleným.
Na svátek Lucie se dříve na venkově začínalo s výrobou tzv. Luciiny židle (Luca széke). Ta se zhotovovala ze sedmi různých druhů dřeva. Každý den se přidala jen malá část, to aby byla židle kompletní právě na Štědrý večer. Tvůrce ji pak podle pověry vzal s sebou do kostela na půlnoční. Když si na ni stoupl, mohl vidět, zda není v blízkosti přítomna nějaká čarodějnice, a případně ji zahnat.
Na Štědrý den odpoledne se zdobí vánoční stromek. Nechybí ozdoby a tzv. szaloncukor, původně kousek cukru balený do hedvábného papíru. Později se sladkosti vyráběly z nejrůznějších plodů, takže byly i různobarevné, od bílé přes žlutou, červenou až po hnědou. Balily se do blýskavé fólie a na šňůrce věšely na stromek. Ten se původně v měšťanských rodinách stavěl do tzv. salonu. Na barevné bonbony, plněné různými náplněmi, si sem tajně chodily děti. Dokázaly je nenápadně vyjmout z papíru a ten zase zpátky upravit do původního tvaru a ponechat na stromku, jako by se vůbec nic nezměnilo.
Dnes vyrábí každá větší čokoládovna szaloncukor v té nejvyšší kvalitě, v nejrůznějších barvách a chutích. Existuje přes třicet rozličných druhů a nespočet možností jejich balení. Pravý, nefalšovaný szaloncukor je k dostání pouze v Maďarsku.
Dárky nosí pod vánoční stromeček Ježíšek (Jézuska) nebo andílek, záleží na regionu. Než je všechny nanosí, je rodina pohromadě: zpívá a poslouchá vánoční koledy. Po nadílce zasedne celá rodina ke štědrovečerní večeři. Patří k ní rybí polévka a smažený kapr s bramborem. Další sváteční dny se jí krůta, husa nebo plněný zelný list.
Na svátečním stole nesmí chybět ani tradiční závin s makovou a ořechovou náplní zvaný bejgli. Každá rodina má svůj osvědčený recept. Snahou je předvést ten nejlepší. Vrchní strana závinu nesmí mít v žádném případě trhliny, a tak nastává každoročně náležité soupeření o to, kdo umí bejgli upéci nejlépe.
Tradiční vánoční cukroví v našem pojetí rozmanitosti a množství se nepeče. Nelze však vynechat perníčky. Patří po generace k vánoční tradici a jsou připravovány nejrůznějšími metodami a v nejrozmanitějších podobách. A jako se u nás pečou vánočky, tak se v Maďarsku připravuje tradiční püspökkenyér, tedy biskupský chlebíček. Je plněn kandovaným ovocem a podává se k čaji na Boží hod, kdy se mezi sebou navštěvují příbuzní a na venkově často chodí chlapci v pasteveckém oblečení s jesličkami od domu k domu, zvěstují narození Ježíška a dostávají výslužku.
Před půlnocí se rodiny vydávají do kostela. Návštěva půlnoční mše je obvyklým ukončením Štědrého dne. Na druhý svátek vánoční, tedy na Štěpána, jsou členové rodiny se svými přáteli a o den později, 27. prosince, přinášejí podle dávného obyčeje lidé na venkově své víno do kostela pro požehnání. Věří, že tak získá magickou sílu k léčení nemocných zvířat i lidí.
Jako všude na světě jsou vánoční svátky časem klidu a rozjímání, příležitostí k setkávání rodin a příbuzenstva. Jsou i vzpomínkou na ty, kteří už nemohou usednout s námi k rozsvícenému stromku, ale jsou přítomni v našem srdci a mysli. Kellemes Karácsonyi Ünnepeket. Příjemné vánoční svátky.
Tereza Hromádková
Redakce děkuje za přispění turistickým centrálám jednotlivých zemí.
Vařte s námi
Maková polévka (aguonpienis)
mák (2 sklenice) * převařená voda * cukr (dle chuti)
Den předem uložíme mák do vody. Druhý den zbytek vody slijeme a nabobtnalý mák přemeleme minimálně 3 – 4krát, abychom z něj dostali co nejvíce bělavé šťávy. Tu následně smícháme s mákem a cukrem. Převařenou vodu dolijeme v takovém množství, aby konzistence nebyla příliš hustá. Hotovou polévku necháme odstát. Skladujeme v chladu. Aguonpienis se většinou podává společně s kūčiukai, které se těsně před konzumací přidají rovnou do polévky nebo se jedí zvlášť.
Makové kuličky (kūčiukai)
500 g hladké mouky * 3/4 sklenice mléka nebo vody * 50 g oleje • špetka soli * 20 až 30 g kvasnic * 1/4 sklenice máku * 100 g cukru
Dvě třetiny mouky přesejeme přes sítko do misky. Uprostřed uděláme jamku, do které nalijeme v malém množství cukru rozpuštěné kvasnice. Vše zamícháme, prosejeme moukou, přikryjeme a necháme v teple nakynout. Následně do těsta přidáme olej, cukr, prosejeme zbytek mouky a vše pečlivě hněteme asi 20 minut, až těsto nelepí a získá pěkný zlatavý lesk. Poté ho opět uložíme k dalšímu kynutí. Z hotového těsta připravíme asi 1 cm tlusté válečky, které ostrým nožem nařezáme na 1 cm dlouhé kostičky. Aby se kūčiukai na plechu vzájemně nelepily, posypeme je moukou, vložíme do středně vyhřáté trouby a pečeme, až získají zlatavou barvu. Aby se propekly ze všech stran, čas od času je obracíme. Upečené kūčiukai chvíli necháme v chladnoucí troubě, aby pak pěkně křupaly.
