44vik09.jpgPotřebuje dobrý fotograf něco víc než talent?
Asi ano, i když nedovedu vysvětlit, co vlastně. Snad nějaký zvláštní dar komunikace, schopnost zaujmout člověka natolik, že vám něco ze sebe dá. Na festivalech o vás hvězdy nic nevědí. Potkáte je, a na několik okamžiků musí mezi vámi nastat kontakt. Když například do Karlových Varů přijel Danny de Vito, stáli fotografové v nepředstavitelném chumlu. A on je strašně maličký, takže ho všichni zastínili. Měl velké černé brýle a čepici se štítkem. Už když vystupoval z auta, všichni cvakali. Já jsem si ale řekla, že fotka, kde mu není vidět do očí, je mi k ničemu. Tak jsem tam stála a nefotografovala. To ho zaujalo. Podíval se na mě a já mu povídám: Daj si dole okuliare! Strčil si je do kapsy, popadl mě za ruku - a po celý festival jsem si pak s ním mohla dělat, co jsem chtěla. Jiří Bartoška se divil: To jsem nevěděl, že Danny rozumí česky. Ale já jsem s ním mluvila slovensky, povídám. Když velcí herci vidí, že jste profesionál, vycházejí vám úžasně v ústrety.

44vik10a.jpgCelý život jste fotografovala herce. Co vás na nich tak fascinuje?
Pro fotografa to jsou jediní zákazníci, kteří jsou vděčni za každý dobrý záběr. Denně jsou totiž konfrontováni s tím, jak vypadají, znají své nedostatky. Když mají k někomu důvěru, je s nimi lehká spolupráce. Například Magda Vášáryová chtěla dlouhé roky pracovat jen se mnou. Musela jsem přijet do Bratislavy i na její prezidentskou kampaň. Zato když vyfotografujete nějakou civilní osobu a strašně se s tím natrápíte, ona vám pak klidně řekne, že na té fotografii vypadá hrozně.

Berete focení hvězd po všech těch letech jako rutinu?
Každé setkání s nimi je strašně krátké. Když člověka vyfotografujete v davu, je tam sice vidět, ale jako by to ani nebyla vaše fotografie. Zato když s vámi několik okamžiků komunikuje, na fotografiích je to poznat. Nejlepší je, když se vám podaří dostat do snímku nějaký humor.

44vik10b.jpgMusíte s kolegy na akcích bojovat? Nebo máte jako "legendární fotografka" mezi mladými už jistá privilegia?
Tam jde úcta stranou, to je boj. Všechno má své klady i zápory, včetně věku. Já mám například výhodu, že zatímco dnešní mladí pracují za poměrně dobrých podmínek, já jsem jezdila každý druhý rok na festivaly do Moskvy, a to bylo hrozné utrpení. Všechno tam bylo zakázané a utajené. Když už se fotografové z různých svazových republik jednou dostali do metropole, bojovali na život a na smrt. Naši dnešní mladí jsou proti nim beránci. Když se vám v Moskvě podařilo něco pořádného nafotografovat, mělo to úplně jinou cenu než odjinud.

44vik11a3.jpgKterých moskevských úlovků si nejvíc ceníte?
Například Kirka Douglase. Potkala jsem ho náhodou v hotelovém výtahu. Všichni tam na něj zapomněli. Mám strašný hlad, postěžoval si. Nemůžete mi pomoct? Bylo to v hotelu Rossija, tak jsem ho vzala do jednoho z tamějších bufetů. Kolegové tam zrovna jedli kaviár polévkovými lžícemi z velké konzervy a pili šampaňské. Přidali jsme se k nim a Kirk Douglas byl nekonečně šťastný a blaženě objímal naše herečky čtvrté B kategorie. Udělala jsem sadu fantastických fotek, o to unikátnějších, že Douglas se další den s celým festivalem pohádal a odjel.

Potkala jste tam také Marcella Mastroianniho.
Podařilo se mi tam víc věcí, jaké se v civilizovaných podmínkách nemohou opakovat. V osmdesátých letech, když už se v Moskvě chtěli podobat Západu, vytvořili takzvaný Pressbar. Spojili prostě dvě restaurace a pustili tam strašně hlasitou hudbu. Režisérku Jitku Němcovou tam balil nejlepší tanečník flamenka Antonio Gades, známý ze Saurových filmů. Na chvíli jsem si k nim přisedla, a vtom vešel Marcello Mastroianni. Jenže neměl na krku zavěšenou akreditaci. Tam, když jste neměli bumažku, vás prostě vyhodili, a to se mu taky stalo. Věděla jsem, že se vrátí, protože tam nebylo kam jinam jít. Honem jsem tedy utíkala pro fotoaparát. Když přišel, pozvali jsme ho k našemu stolu. Ještě si k nám přisedl spisovatel Gabriel García Márquez a úžasně jsme se bavili. Vůbec nevadilo, že každý mluvil svým jazykem, protože stejně nebylo nic slyšet. Když nás ve tři ráno obsluha vyhodila, koupili jsme si koňak a Jitka Němcová nás pozvala k sobě na pokoj, že prý je tam sice její snoubenec, ale ten je velmi tolerantní. Tak jsme se tam všichni vydali. To všechno mám nafocené. V pokoji na posteli ležel režisér Otakar Vávra. Zdál se mi strašně starý a zuby měl ve skleničce. Když to Gades uviděl, začal říkat, že už je vlastně hrozně pozdě, a ostatní se k němu přidali. Takové zážitky v Karlových Varech mít nemůžete.

44vik11b4.jpgDodnes je vás vidět na mnoha akcích. Kde berete energii?
Netahám žádné velké objektivy. Nejdelší mám sedmdesátku. Je mě vidět proto, že se musím vždycky dostat co nejblíže. Práce mě motivuje a odpočinek ubíjí.

Nemámí z vás lidé recepty na aktivní a naplněný život?
Život je svým způsobem sobecký a nespravedlivý. Se svými vrstevníky se stýkám velmi málo, protože si s nimi v podstatě nemám co říct. Člověk se většinou stýká s lidmi, se kterými spolupracuje. Fotografie je obor mladých lidí. Moji kolegové jsou o několik generací mladší, ti se mě na nic neptají.

Nemáte v plánu napsat paměti?
Paměti napsat chci. Už mám připravený koncept. Budu psát hlavně o svých neúspěších, to lidi baví.

Vy máte nějaké neúspěchy?
Strašně moc jich mám. Věci, které se vám podaří, pokládáte za samozřejmost. Ale když přijde pořádný výbuch, zapamatujete si ho na dlouhou dobu.

44vik10c5.jpgProzraďte nějaký ze svých výbuchů.
Tak třeba: Za minulého režimu jsem dostala z Lotyšska pozvánku na výstavu, ručně psanou v azbuce. Myslela jsem, že zvou mě osobně, ale oni jenom chtěli, abych na nějaký P.O.Box poslala své fotografie. Na ministerstvu kultury tu azbuku také nedovedli rozluštit, ale bylo tam datum, kdy výstava začíná, tak mě zařadili do plánu služebních cest. Za půl roku mi volají, že za týden letím. Tak jsem se vydala do milionové Rigy jen se jménem fotografa, jemuž jsem posílala fotky, a číslem jeho poštovní schránky. Měla jsem obavy, že ho nikdy neuvidím. V hotelové restauraci jsem přisedla k člověku, který měl na stole fotoaparát. Byl to lotyšský sportovní fotograf. Vytáhla jsem svůj jediný doklad, doporučený lístek se jménem odesílatele. Pani Mináčová, to jste vy? vykřikl. Oni totiž všichni odebírali československý časopis Fotorevue. Lotyši byli tenkrát na špičce výtvarné fotografie, hledali v ní únik ze svého dost nezajímavého života. Než jsem dojedla, byla v restauraci nastoupená celá fotografická Riga. Nesměli nikam cestovat, a na mě se dívali jako na sedmý div světa. Jak tak v Sovětském svazu měli ve všem binec, ta výstava se vůbec nekonala, byla až o dva roky později. V Rize jsem prožila neskutečný týden. Z rozhovorů s Lotyši jsem zjistila, jak hluboká je jejich nenávist k Rusům a jak strašně jim Rusové ublížili. Vyslechla jsem nejneuvěřitelnější příběhy lidí, kteří byli s celými rodinami odvlečeni na Sibiř nebo do Kazachstánu, pěšky se vraceli, cestou jich část zemřela.

44vik10d6.jpgDá se říct, že vás podobné zážitky zocelily?
Určitě. Zažila jsem hrozné věci. Cestou z Rigy mi na letišti řekli, že nikam nepoletím, protože nemám potvrzenou letenku, a tudíž pro mě není v letadle místo. Začala jsem jim vysvětlovat, že mi letenky navazují, že prostě letět musím. Poslali mě tedy do čekárny pro cizince, že to zařídí. Vzápětí vešli do haly čtyři milicionáři a chytili jednoho člověka z fronty na moje letadlo za ruce a za nohy. On křičel, že má platnou letenku, ale nic mu to nepomohlo. Odvlekli ho pryč a pak přišli, že už je to zařízené a mohu letět. Na festivalu v Benátkách nic podobného nezažijete.

Tenkrát jste ještě žila na Slovensku. V roce 1993 jste se rozhodla přesídlit do Prahy. Nelitovala jste někdy?
Když po velké euforii z rozdělení republiky začaly na Slovensku nálady, které hodně připomínaly Slovenský štát, řekla jsem si, že už bych to znovu nechtěla zažít, a proto se přestěhuju do Prahy. To víte, že přišly chvíle, kdy jsem litovala. Představovala jsem si to totiž hrozně jednoduše, ale jednoduché to není, je to emigrace. Ale cesta zpátky už neexistuje. Můj syn žije napůl mezi Prahou a Bratislavou.

V těchto dnech jste se synem Matejem Mináčem dokončila spolupráci na jeho novém projektu. Co to bude za film?
Připravujeme další dokument o siru Nicholasu Wintonovi, který na prahu druhé světové války zachránil sedm stovek českých, převážně židovských dětí před nacisty. Bude se jmenovat Nickiho rodina. Podle Mateje je třeba využít toho, že dosud žijí jak sir Winton, tak pamětníci. Když se jejich příběhy nenatočí, zemřou s nimi. Ten film je o vlivu Wintonova činu na mladé lidi.

44vik11c7.jpgPro koho může být sir Nicholas Winton dnes inspirující?
Stalo se, že pod vlivem Matejova filmu Síla lidskosti, který Wintonův příběh rovněž zpracovává, založil mladý slovenský pár v Kambodži sirotčince pro děti, které umíraly na AIDS. Ti dva tam byli na dovolené a řekli si, že když Winton dokázal pomoci tolika dětem, oni se také pokusí. Zachránili stovky dětí, které by bez nich umřely na ulici. Myslím, že už odtamtud nikdy neodjedou. Před vyvrcholením filmu Nickiho rodina poslouží ti dva Slováci jako důkaz, že když někdo koná dobro, jiní se pod jeho vlivem mohou snažit o totéž.

Matejovi omylem skartovali filmový materiál s posledním rozhovorem, který za života poskytl slavný italský režisér Federico Felllini. Odjel ho hledat na Moravu, na skládku, kde se hromady filmů sekaly do matrací. Hrabal celý den, a jako zázrakem ten materiál našel. Teď prý o tom chce natočit humoristický dokument. Učila jste ho, aby šel tvrdě za svým cílem?
Celý život jsem strávila u filmu, a proto jsem si nepřála, aby byl Matej režisérem. Chtěla jsem z něj mít kuchaře nebo číšníka. Už měl i podanou přihlášku na hotelovou školu. Víte proč? Protože život režiséra je jeden z nejtěžších. Zvlášť dnes, kdy devadesát procent času stráví sháněním peněz. Když Maťo dostal za film Síla lidskosti cenu Emmy, vlastně takového televizního Oscara, volal mi ve tři ráno z Ameriky a povídá: Tak co, ještě si myslíš, že bych měl být číšníkem? Ano, ještě pořád si to myslím. Ale vím, že číšníkem už nebude.

Zkusme se ponořit hluboko do minulosti. Kdy jste poprvé vzala do ruky fotoaparát?
Ve čtyřiačtyřicátém jsem se jako třináctiletá dostala do koncentračního tábora Osvětim. Když jsem se o rok později vrátila, šla jsem asi na měsíc do základní školy. Ale po tom, co jsem prožila, mi problémy mých spolužáků připadaly tak malicherné, že jsem se zařekla, že do školy už chodit nebudu. Shodou okolností jsem měla fotoaparát Kodak Box, a tak jsem si řekla, že půjdu do učení na fotografku. Ale přímo proti nám tehdy otevřeli školu uměleckého průmyslu, a když jsem si uvědomila, že díky tomu nebudu muset brzy vstávat, přihlásila jsem se tam na obor fotografie. Vzali každého bez zkoušek a po třech letech ti slabší dostali výuční list a ostatní mohli jít k maturitě. Jenže já jsem se strašně nudila i tam. A tak jsem se s těmi špatnými žáky přihlásila, že chci odejít. Všichni mě přemlouvali, ať to nedělám, že studentské roky jsou nejkrásnějším obdobím života. Nemohla jsem uvěřit, že život je tak strašně nudný, že tohle je jeho nejlepší část. Jenže mezitím jsem byla na praxi ve filmu, a tam jsem zjistila, že pravý život je úžasně veselý. Takže jsem z té školy odešla a nastoupila k filmu. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Prožila jsem díky němu pestrý a zábavný život.

44vik11d8.jpgJak jste se stala "skutečnou" fotografkou?
Trochu jsem se to naučila v té škole. Ale zpočátku mě to moc nezajímalo. Mnohem zajímavější byli mladí herci. Všichni se mi dvořili, jezdili jsme na exteriéry, byla jsem jako v Jiříkově vidění. Ale později jsem zjistila, že fotografování je úžasný obor, a postupně jsem do něj pronikla.

Dlouhá léta jste strávila prací v bratislavských filmových studiích na Kolibě. Na kterou dobu nejraději vzpomínáte?
Co může být krásnější než mládí? I když měla padesátá léta své velmi stinné stránky, u filmu to pořád bylo o hodně lepší než jinde. Mnozí filmaři byli nepřáteli komunismu, a proto jsme si rozuměli. Nastoupila jsem tam jako fotografka a jako fotografka jsem ve studiích také po letech skončila.

Nikdy jste tam neměla jiné ambice?
Ne. Moje ambice spočívaly ve výtvarné fotografii.

44vik12.jpgStala jste se průkopnicí fotografických cyklů...
V sedmašedesátém jsem měla výstavu, kde jsem myšlenky tlumočila pomocí cyklů. Do té doby byly všechny výstavy jako salon - prostě pěkné fotografie vedle sebe. Já jsem udělala takovou hru s vajíčkem, jak skáče u moře, až padne do skleničky a je s ním konec. Nebo narážku na komunismus, ze které vyplývá, že si můžeme hrát, ale jen na předem vymezené ploše šachovnice. Tenkrát mě podezřívali, že dělám políčka, protože pracuji u filmu. Ale ta výstava změnila československou fotografii, protože od té doby už na žádné výstavě cykly nechyběly.

Jak vzpomínáte na svoji výstavu Návšteva z roku 1969, kterou lidé opravdu hodně žili?
V srpnu 1968 byly všude protisovětské nápisy. Ty potom zatřeli barvou, ale text prosvítal, takže vzniklo něco jako graffiti. Došlo mi, že to jednoho dne zmizí, a tak jsem ty zdi začala zběsile fotografovat. Ve výstavní síni byly jen čtyři fotografie, ve skutečné velikosti. Když přenesete exteriér do interiéru, opticky ho to strašně zvětší. Výstavu mi otevírali Lasica se Satinským, ti byli tehdy ohromně populární. Šlo o poslední výstavu vyjadřující odpor k okupaci. S napětím jsem čekala, jestli nás někdo udá. Ale jakýmsi zázrakem se to nestalo.

Píše se o vás také jako o průkopnici digitálních technik. Znamená to, že jste jako jedna z prvních fotila digitálem?
Vůbec ne, jsem největší nešika, jakou si můžete představit. Digitálem fotografuji teprve rok. Když jsem začala dělat uměleckou fotografii, žádné digitální techniky neexistovaly. Všechno to byla ruční práce. Protože mě lákalo vložit do té fotografie něco nového, snažila jsem se dělat kouzla, která se realizovala většinou v temné komoře. Z černobílých fotografií jsem přes diaprojektory vyráběla barevné a přidávala tam různé věci. Spousta práce byla například s cyklem Stromy, kde jsou lidské postavy nebo jejich části vkomponované dohromady se stromy. Spojovaly se negativy, do fotek se lepilo. Všechno to byly techniky, které se dnes na počítači dělají velice lehce. Ale když se dělaly ručně, byly přece jenom trošku výtvarnější. I když působí jako dělané na počítači.

44vik13.jpgPočítač všechno zjednodušil - ale neobral nás také o něco?
Já nevím, je to tak prostě nutné. Není čas dělat věci jako dřív. A ani o to není velký zájem. Lidé tenkrát výstavami žili. Kdybych dnes chtěla udělat knihu, sestavila bych ji spíš z všelijakých historek o festivalech. O tvůrčích věcech bych se nerozepisovala.

Plánujete si život, nebo věci necháváte plynout, jak přicházejí?
Život se plánovat nedá. Když má člověk na každý den rozvrženo, co musí udělat, pak mu stačí, když splní denní kvótu. Když něco odevzdám, mám pocit úlevy, že to mám z krku. Ale za dvě hodiny už musím přemýšlet, že jsem slíbila něco dalšího, a už jsem přešvihla termín.
-

Zuzana Mináčová (*1931)
Výrazná osobnost slovenské umělecké fotografie, průkopnice technik později užívaných v digitální fotografii. Narodila se v Bratislavě, od třinácti do čtrnácti let prošla dětským koncentračním táborem v Osvětimi. Po válce absolvovala obor fotografie na bratislavské Škole průmyslového designu a začala pracovat ve Slovenském filmu, kde se věnovala reportážní filmové fotografii. V 60. letech zaujala cyklem surrealisticky laděných fotografií Čo chýba, nie je možné spočítať. Velkou odezvu přinesla její výstava Návšteva, reagující na sovětskou okupaci v srpnu 1968. Je autorkou řady cyklů, např. Čas, Čakanie, Súvislosti, Hra, Zastavenie na ceste, Herecké portréty, Stromy aj. Roku 1993, v reakci na rozdělení Československa, přesídlila do Prahy. Přes čtyřicet let fotografuje na filmovém festivalu v Karlových Varech a je neúnavnou reportérkou z významných společenských událostí. Podílí se též na filmech svého syna, režiséra Mateje Mináče. V roce 2002 vyšla její kniha Rekonstrukce rodinného alba, jíž se vyrovnala se ztrátou příbuzných za holocaustu.

Snímky HN - Filip Singer, archiv Zuzany Mináčové: 1 - Zuzana Mináčová fotografuje Michaela Douglase s Markem Ebenem. 2 - Roku 1973 "ulovila" italskou hvězdu Ginu Lollobrigidu. 3 - K této fotografii si poznamenala: Vlastimil Brodský se žen bojí. 4 - Snímek Profesor a jeho žáci z roku 1990 zachycuje Otakara Vávru s Milošem Formanem a Jiřím Menzelem. 5 - S Dagmar Havlovou a Václavem Havlem. 6 - Na Elijaha Wooda křičela fotografka tak dlouho, dokud se konečně neotočil (2004). 7 - Naslouchajícího spisovatele Bohumila Hrabala zachytila v roce 1984. 8 - Jiří Bartoška s americkými herci Jeffreym Wrightem a Christopherem Walkenem. Soustředění a hra: portrét fotografky a alegorie s vajíčkem z šedesátých let.