Lze se v Česku bránit proti pomluvě? Jistě. Je možné takový boj vyhrát? Ano. Máme to považovat za samozřejmost? Vůbec ne! Je to zdlouhavé, nákladné a vysilující. Dobře to ukázal osmiletý spor novináře Ivana Breziny s expremiérem Milošem Zemanem.

Ten v roce 1999 prohlásil, že Brezina píše texty na objednávku firmy ČEZ. Chtěl tak doložit své tvrzení, že novináři jsou u nás zkorumpovaní. Ale vybral si špatně. Nejenže narazil na velmi tvrdohlavého a vytrvalého člověka, neměl pro své tvrzení jediný důkaz.

Pravdivě citovaná lež


Brezinovu snahu se očistit lze pochopit. Patří k nejvýraznějším kritikům ekologických aktivistů, takže obvinění, že pracuje za peníze "neekologické" společnosti, jej profesně i lidsky diskreditovalo.

Soudní anabáze téhle kauzy je pozoruhodná. Novináři dal už v roce 1999 za pravdu Městský soud v Praze, jeho rozsudek však později zrušil nejprve Vrchní a pak i Nejvyšší soud. A to s unikátním zdůvodněním: Zemanovo tvrzení je sice nepravdivé, ale on sám je nevinný, protože jen "pravdivě citoval" lež jiné osoby. Vrchní soud pak dokonce Brezinovi nařídil uhradit Zemanovy soudní výlohy, tedy více než třicet tisíc korun.

Obrat přinesl v roce 2005 až verdikt Ústavního soudu, který rozsudek zrušil a celou věc vrátil zpět. Definitivní rozhodnutí padlo letos v dubnu. Na jeho základě musel Miloš Zeman zaplatit Brezinovi odškodnění ve výši padesáti tisíc, omluvit se formou placeného inzerátu a uhradit mu soudní výlohy. Pětiřádková omluva vyšla v MF Dnes 20. června a minulý týden převedl Zemanův právní zástupce peníze na Brezinův účet.

Seznam hodný pozornosti


Celá kauza je zajímavá i tím, že jde o jeden z mála případů, v němž se novináři zachovali ke kolegovi solidárně. Když byl Brezina "odsouzen" k uhrazení Zemanových nákladů, založilo několik žurnalistů sbírkové konto, na kterém se brzy sešla potřebná částka. Seznam novinářů, kteří přispěli, je i po více než pěti letech zajímavým čtením.

Vedle Ondřeje Neffa či redaktorů Respektu a Reflexu, kteří sbírku iniciovali, na něm najdeme například Janu Bobošíkovou (dnes europoslankyni a častou kritičku médií), Zdeňka Šámala (dnes ředitele zpravodajství ČT), anebo třeba Martina Schmarcze. Je to jméno povědomé? Ano, jde o bývalého redaktora České televize, který je nyní mediálním poradcem premiéra Topolánka.

A vás taky zaplatili


Střih. Je srpen 2007 a Mirek Topolánek dělá rozhovor s Alexanderem Kramerem z deníku Právo. V jednu chvíli ho předčasně ukončuje. To když přijde řeč na reportáž České televize o podnikatelských aktivitách jeho přítele a bývalého poradce Marka Dalíka.

Topolánek ji nazývá "zaplacenou dehonestační kampaní". Dalík pak o pár dní později v rozhovoru pro rádio Impuls dodává, že je o "zaplacení" veřejnoprávních reportérů přesvědčen.

Máme to tu zase: premiér obviňuje novináře z korupce. Je ovšem opatrnější než prostořeký Zeman: mluví sice razantně, ale nekonkrétně. V tomhle případě tak téměř jistě k žádné žalobě nedojde. Zemanovy soudní výlohy, které nyní Brezina vrátil organizátorům sbírky, a které budou podle jejich slov určeny novinářům "v podobné situaci", asi hned tak nového majitele nezískají.

Je to škoda. Brezinova kauza sice trvala nehorázně dlouho, ale přinesla tolik potřebnou katarzi. O korupci novinářů se totiž mluví často. Je to taková obehraná píseň: když se někomu v médiích něco nelíbí, začne tvrdit, že je to zaplacené. Ale žádné doložené případy neexistují.

Můžeme chtít po Topolánkovi a Dalíkovi, aby svá obvinění doložili, nebo vzali zpět. Jenže pro takový požadavek nemají ani média pevnou půdu pod nohama. Proč? Protože například zmiňovaná reportáž pracuje s tvrzeními podobně jako premiér. Nepodkládá je jednoznačnými důkazy, nýbrž hypotézami.

Tvrdí-li šéf publicistiky ČT, že reportáž prošla kontrolami včetně právní, má asi pravdu. Vše je formulováno tak, aby autoři nebyli žalovatelní. Nic to však nemění na tom, že neodvedli dobrou práci. Je to situace, která neprospívá ani médiím, ani politice.

Americké starosti


Mimochodem, v Americe měli počátkem léta také skandál, který se týkal novinářů a peněz. Reportér Bill Dedman zjistil, že celkem 143 novinářů poslalo v letech 2004 až 2007 finanční příspěvky na různé politické kampaně. Většinou šlo o částky ve výši stovek dolarů.

Některé redakce nad tím mávly rukou, jiné však své reportéry potrestaly. Šlo totiž o porušení etického kodexu, který žurnalistům jakoukoliv angažovanost zakazuje. Skoro se chce říct: jejich starosti na naše hlavy.

Autor je novinář