* Jak se člověk dostane k práci oceánského plavčíka na druhé straně zeměkoule?

Začíná to kontaktem s agenturou, kluci v agentuře jsou hrozně ochotní a dělají to už pár let, sami byli takhle plavčíkovat. Člověk vyplní spoustu lejster, pak musí projít kurzem. Musíš zaplavat 400 metrů do deseti minut, budoucí kapitán naší hlídky s námi pak dělal interview v angličtině, které se spolu s plaváním natáčelo a posílalo šéfovi firmy do USA. Když projdeš výběrem na plážového plavčíka, nastává fáze kurzů, kde se učí první pomoc podle amerického Červeného kříže. Na konci skládáš zkoušky v angličtině, zkouší se modelové situace a musíš umět správně zareagovat.

* Potřebuje člověk agenturu?

Agenturu je rozhodně dobré mít, když tam člověk jede poprvé, protože těch věcí je opravdu hodně. I když za to něco zaplatí, vyplatí se, že oni zařídí všechno. V poplatku jsou náklady na kurz, ubytování během kurzu v Brandýse nad Labem, provize za zprostředkování, celkem kolem čtrnácti tisíc. Obnovení certifikátů stojí pak další rok už jen čtyři nebo pět tisíc. Se studentskými vízy není problém, zájemce má potvrzení od zaměstnavatele a potvrzení ze školy, že se v září nebo říjnu vrátí. Vízum stojí dalších sto dolarů, další položkou v nákladech je letenka podle destinace, já měl zpáteční Prahu - New York za třináct tisíc.

* Proč jsi chtěl dělat právě plavčíka?

Já už jsem to vymýšlel docela dávno, slyšel jsem o tom od kluka, se kterým jsem hrál vodní pólo, byl hrozně spokojený. Chtěl jsem během studia jet buď na semestr někam studovat anebo pracovat. Nakonec jsem si vybral práci, protože člověk něco vydělá a od té školy si tak nějak odpočine. Cílem bylo taky naučit se jazyk, a umět se postarat sám o sebe.

* Kam se nejčastěji létá?

Na východ USA, Delaware, Jižní Karolína, na bazény pak Washington, Baltimor a podobně. Ubytování zajistí agentura, někdy je třeba dojíždět.

* Jaký byl začátek?

Začátek nestál za moc v tom, že jsem to tam neznal a neměl jsem ani plný počet čtyřicet hodin týdně, to jsem začal mít až asi po čtrnácti dnech. V těch čtrnácti dnech jsem chodil na zaučenou k lidem, co už tam byli několikátou sezónu, trénovali jsme. Řekli třeba někomu známému, aby šel dělat, že se topí, nováček to musel zaregistrovat a vytáhnout ho. Člověk si říká, jaká je to otrava, ale pak když se to ve skutečnosti stane, tak je rád, že tohle už má za sebou, že už to umí a může to použít.

* Jaké hlavní problémy plavčík řeší?

Na veřejné pláži se třeba stane, že přijede člověk, který oceán v životě neviděl, neví, jak se v něm chovat, takže zazmatkuje. Nejčastější důvod, na který v Americe umírá na moři osmdesát procent lidí, je kvůli vodním proudům při větru nebo bouřce. Jdou velké vlny a voda se potřebuje někudy dostat zpátky, tak jakmile je na dně nějaká nerovnost, rýha, vytvoří se proud, který táhne člověka na moře. Není těžké se z něho dostat, ale musí vědět jak.

* Jak?

Většina lidí zamíří přímo k pobřeží, ale ten proud je tak silný, že člověk plave na místě. První věc, kterou musí udělat je, že vyplave z proudu ve směru podél pobřeží a pak už se dostane zpátky. Sám jsem si to vyzkoušel, když byly vlny asi pět metrů, kolem šla tropická bouře, a měl jsem co dělat, abych si zachránil holý život, protože to je neskutečná síla. Když člověk neví, jak doplavat zpátky, a není zkušený plavec, tak je to pro něj problém.

Další věc, která je jen u plážových plavčíků, jsou každé ráno hodinové tréninky, běhání, plavání, posilování, pak jednou nebo dvakrát týdně techniky záchrany. Fyzická příprava pro mě byla ze začátku hodně tvrdá...

* Kolik se běhalo?

Když byl ostrý trénink, tak dvě míle po pobřeží a zpátky plavat, plus pak se po sto metrech vylezlo z vody, udělalo se dvacet kliků, dvacet dřepů a zase do vody.

* Jaká byla samotná práce?

Když si člověk zvykne a je už v klidu, tak to aspoň pro mě byla neskutečná paráda. Člověk sedí, kouká na vodu a víceméně automaticky dává pozor na lidi. Ale i tak je to dřina. Musím říct, že kolikrát jsem fakt padal na hubu. Člověk si dá ráno hodinu do těla, a pak sedět celý den na sluníčku, vítr fouká, je z toho hodně unavený, pořád musí dávat pozor, skenovat vodu. Má hodinu pauzu na oběd, a hlavně pak je ještě do jedenácti do večera v druhé práci. Přijde, dá si pivko a jde spát. Když je do toho nějaká párty nebo něco, tak jde spát třeba ve tři ve čtyři, už se to táhne a není kdy to dospat. Ale pak si zvykne a není to problém.

* Kolik si plavčík vydělá?

Plážový plavčík je i díky větší zodpovědnosti a díky přípravě placený líp než bazénový. Firma, u které jsem dělal, platila nováčkům jedenáct dolarů na hodinu a těm, kteří už tam byli druhý nebo třetí rok jedenáct sedmdesát pět. Bazénoví měli deset. Ale záleží, kam člověk jede, protože například lidi ve Washingtonu měli devět, liší se to podle zaměstnavatele.

Další věc, kterou bych rád zmínil, je fakt, že když si člověk chce vydělat peníze, tak určitě musí mít druhou práci. Já jsem ji našel po deseti dnech s velkými obtížemi, protože jsem přijel až v půlce června. Většina lidí jezdí třeba na konci května, a co mě překvapilo, neuvěřitelná spousta Rusů a Poláků, kteří dělají ve fastfoodech, občerstvení a podobně. Měl jsem kliku, že zrovna sháněli člověka, který jim bude dělat kutila v obchodech s oblečením a plážovými věcmi. Potřebovali někoho, kdo bude dělat poličky, spraví, když se něco rozbije, pak jsem nakonec instaloval i bezpečnostní systém a prodával. Což je v Americe rozdílný přístup, protože člověk přijde do krámu, oni hned přilítnou a ptají se ho, jak se má, co pro něj můžou udělat a tak.

* Jak se to liší našemu způsobu prodeje?

Tady v podstatě přijdeš do krámu a pokud to není nějaký lepší, tak si tě nikdo nevšímá. Člověk má čas si vybrat, ale tam oni chtěji, aby prodávající nějakým způsobem navázal kontakt s tím, kdo tam přijde. Zeptal se ho třeba, jaká je dovolená, jestli se mu tam líbí, jak je tam dlouho a tak. Když přišli do krámu a viděli mě tam, byl jsem v té době od sluníčka blonďatej, tak se mě hned ptali, jestli jsem ze Švédska nebo Německa, ale byli hrozně milí, s tím nebyl problém.

Plat jsem tam měl dobrý, sedm padesát na hodinu, což je docela nadprůměr, minimální mzda je asi šest a půl. Není problém s tím vyjít, ale hlavně jsem pak šetřil na cestování, protože v programu Work and Travel člověk tři a půl měsíce pracuje a pak má ještě měsíc platné vízum, aby mohl cestovat.

Když si chce člověk přivézt nějaké velké peníze, tak musí mít druhou práci. Já byl od tři čtvrtě na devět do pěti na pláži, jel jsem domů, něco si dal rychle k jídlu a od šesti do jedenácti jsem byl druhé práci, pět dní v týdnu. Ale koupil jsem si foťák, s přítelkyní jsme procestovali celý západ USA, všechny ty parky, Los Angeles, půjčili jsme si auto a najeli asi šest a půl tisíce kilometrů.

* Co jsi dělal, když jsi měl volno?

Bylo vždycky pět pracovních dní, dva dny volna, člověk si mohl se šéfem domluvit, jak to chce. Většinou jsem si trochu přispal a pak šel nakoupit, protože v normální pracovní den na to nebyl vůbec čas. Pak jsem si třeba udělal nějaké maso, kouknul na telku nebo zašel do outletů s oblečením, večer pak většinou do druhé práce. Stalo se mi pak i na konci, že jsem měl dva dny za sebou volno a druhý den už jsem se hrozně těšil, až půjdu zase do práce. Večer tam jsou kluby a dá se jít na večeři, do multiplexu, vyžití je tam hodně. Ale pokud se člověk nefláká a chce si vydělat nějaké peníze, není na to moc čas, spíš si radši lehne, přečte si nějaký časopis, co přišel z domova, nebo jde do knihovny na internet a vyřídí e-maily.

V průběhu léta jsme si vzali vždycky pět lidí dva dny volna, jeli jsme do Washingtonu, podívat se do města a do Six Flagu, což je obrovský komplex zábavních parků po celé Americe, s tím, že atrakce jsou úplně neuvěřitelné. Já jsem k tomu měl vždycky odpor, ale po dni stráveném tam, kde jsem kolikrát měl žaludek v krku, jsem tomu přišel na chuť. Když nás jelo pět v půjčeném autě, vyšlo to na 130 dolarů, to jsou minimální peníze a rozhodně to za to stojí.

* Jak ti sedla americká mentalita?

Záleží, kde člověk je, třeba Delaware nebo celé východní pobřeží je hodně poevropštěné. Spousta lidí ve městě, kde jsem byl, byli bohatí lidé, kteří byli v Evropě, třeba i v Čechách. Stalo se mi, že jsem seděl na pláži, přišla za mnou nějaká starší paní s tím, že ví, že jsem z Čech a že tam před měsícem byla. Vytáhla obálku s fotkama a chtěla říct, co je co, protože si to nepamatovala. To člověka potěší.

Když jim člověk řekne, odkud je, tak oni nikdy neřeknou jako "Cože, kde to je?", spíš "Jo, tak to je super, tam to musí být hezké...". Nedají najevo ani v jakékoli jiné věci nějaké pohrdání nebo že nevědí. A pak mě překvapilo a myslím, že by to mělo fungovat i tady, jakmile člověk udělá nějaký větší průšvih třeba v práci, tak ho bez milosti vykopnou. V té druhé práci přišli za holkou, co prodávala, byla to Ruska, kámoši, ona jim za triko za patnáct dolarů naúčtovala pět, šéfka to viděla a okamžitě vyhazov.

* Vadilo ti tam na lidech něco?

Nad tím jsem dlouho přemýšlel a musím říct, že jsem s nimi za celé léto neměl jediný problém. Buď to bylo tím, že jsem si zvyknul na ten způsob života, nebo jsem prostě jen měl kliku, nevím. Fakt musím říct, že to prostě asi byla náhoda a obrovské štěstí. Zase když člověk cestuje po západě, tak nemá moc velkou šanci poznat způsob života, spíš takové útržky. Třeba když jede pouští v Monument Valley a vidí Indiány, kteří tam žijí tak, jako žili před sto lety...

* Co člověku ta práce dá?

Rozhodně doporučuju, ať si to každý zkusí, docela ho to zocelí. Musí se o sebe postarat, musí řešit spoustu věcí, které jsou tady snadné, ale tím, jak je to tam v angličtině a trošku jinak, tak to dá práci. Kdyby tam jel člověk úplně sám, nikoho tam neznal, tak by to bylo ještě o něco horší. Já znal pár lidí, kteří mi řekli svoje zkušenosti a jak to chodí. Což je také dobré u kurzů, protože s nimi pomáhají lidi, kteří takhle v cizině byli, člověk se jich může ptát, vzít si kontakty a tak.

* Jel bys znova?

Štvalo mě, že jsem se musel vrátit, napadalo mě, že příští rok musím jet znova, bezpodmínečně. Teď už jsem od toho ustoupil, protože jednak opadla ta první vlna po návratu a hlavně budu končit školu. Ale zkušenost je to vynikající, zážitky jsou úplně úžasné. Ani se mi nechtělo moc vracet, protože jsem si říkal, že takovouhle práci, která by mě takhle bavila a v takovémhle prostředí, už asi nikdy mít nebudu.

Mgr. Marek Sochor
www.KamPoMaturite.cz


Z tiskové zprávy GTS International:


Ke dni 17. 1. 2007 vydala vláda USA pro Českou republiku rozšíření povolení programu Work and Travel. Poprvé se mohou účastnit i posluchači posledních ročníků vysokých škol, tj. 3. až 5. ročníků, což v minulosti nebylo možné.

Marek Sochor