Snímek: ČTK (Soutok Labe a Vltavy u Mělníka)
Bečva s Moravou
Bečva je největší levostranný přítok řeky Moravy. Vzniká soutokem Vsetínské Bečvy a Rožnovské Bečvy ve Valašském Meziříčí. Od pramene té delší, Vsetínské, až po soutok s Moravou měří řeka 119,9 km. Průměrný průtok na soutoku s Moravou je 17,5 m3za vteřinu. Obě zmíněné Bečvy pramení pod horou Vysoká, nejvyšší ze Vsetínských vrchů (1024 m).
S největší moravskou řekou splývá mezi městečkem Tovačov a vesnicí Troubky, tragicky proslulou při povodních v roce 1997. K prameni pod Králickým Sněžníkem (1380 m) měří Morava 142,5 km, naopak k Dunaji teče ještě 210,6 km. Obě řeky se nestékají v plné síle. Z Bečvy se 2 km nad soutokem u splavu v Troubkách odděluje Malá Bečva, která se pak s říčkou Moštěnkou po 18 km vlévá do Moravy zleva. Podobně Morava nad soutokem napájí náhon a složitou soustavu rybníků kolem Tovačova. Tento náhon protéká městem a propojen níže s říčkami Blata a Valová končí v Moravě u Kojetína.
Přístup: K soutoku je poměrně dobrý přístup ze silnice č. 434 (Prostějov - Přerov). Po výjezdu z Tovačova směrem na Přerov asi po 2 km překonává silnice po betonovém mostě Moravu vroubenou po obou stranách topoly. Jen několik desítek metrů od mostu odbočuje ze silnice polní cesta vpravo. Sleduje Moravu s odstupem, nevede přímo po břehu. Přivádí nás k Bečvě a pak po jejím pravém břehu na soutok. Polní cesta od silnice ke špici dlouhá celkem 600 m, spolehlivě přivede po rovině i neznalého až k cíli. Koryta obou řek jsou zde přibližně stejně široká kolem 30 m. Při nízkém stavu vody lze sestoupit až k hladině a třeba plochým oblázkem přehodit jednu z řek. Špice není zarostlá křovím ani stromy. Jinak jsou však břehy obou toků lemovány zejména vrbami dost hustě. Morava pod soutokem směřuje k jihu a po nějakých dvou stech metrech se mírně stáčí vlevo. Nad řekou je tímto směrem vidět ocelovou konstrukci. Koryto Bečvy je poměrně hluboké, asi 3 až 4 m. Břehy Moravy jsou mělčí. Pravý břeh Moravy stíní (odpoledne) listnatý les. Přímo naproti, na pravém břehu Moravy, vidíme ústí malé vodoteče zvané Splavská. Dvě ústí v jednom místě jako zde, se u nás jinde nevidí.
Že řeky urazily už stovku kilometrů, je poznat ze štěrku na dně (zejména při malé vodě). Každý kámen, který sem přinesla sama řeka, je oblý. Z místa soutoku to není vidět, ale vlevo od Bečvy a v případě Moravy pod soutokem po obou stranách jen pár set metrů jsou rozsáhlé vodní plochy, pískovny Skašovská jezera (na pravém) či Donbas (na levém břehu).
Břehy Dyje a Moravy tvoří na soutoku hranice tří států.
Snímek: Vít Štěpánek
Dyje s Moravou
Leží na nejjižnějším cípu Moravy. Při nadmořské výšce 148 m je to zároveň nejnižší moravské místo. Soutok je na naše poměry hodně vzdálený od obydlených osad, konkrétně Lanžhota, respektive Břeclavi.
Přístup: I když z Břeclavi je to o něco dál, je vhodné začít cestu k soutoku zde. Vyjíždíme-li z města Bratislavskou ulicí na Lanžhot, odbočíme vpravo k zámku Pohansko. Už tady u podjezdu pod tratí vstupujeme do "Polesí a obory Soutok", dál smějí jen cyklisté a pěší. K soutoku je ještě asi 10 km. K zámku Pohansko a pak až k Dyji (asi 3 km) lze použít turistické značení, dále značení místní. Od mostu přes Dyji vede dobrá cesta, tzv. Signálka, kdysi sloužila pohraničníkům, kteří "chránili hranici před narušiteli". Cesta sleduje drátěný plot obory. Po pravé straně se klikatí Dyje, po levé straně s větším odstupem je ochranná hráz. Po dřevěném mostě překročíme línou řeku Kyjovku. K cíli zbývají asi 4 km. Přímá cesta nás zavede až k brance v plotě a asi 500 m se pěšina vine lesem. Míjí hraniční kámen asi z roku 1755 a také předválečný bunkr. Posledních 100 m vede stezka po břehu Dyje.
Dvě velké a na pohled srovnatelné řeky tu důstojně splývají a tvoří hranice tří států. Břehy jsou porostlé velkými listnatými stromy. Velká vrba zdobí přímo špici asi 2 m nad úrovní hladiny. Protilehlý, levý břeh Moravy už je Slovensko, pravý břeh Dyje, resp. Moravy patří Rakousku. Na této straně zaujmou na kůlech postavené rybářské chaty, s velkými na kladce zavěšenými čeřeny. Chatrče jsou i na slovenské straně. Na našem území asi 30 m od nepříliš ostré špice je hraniční kámen a u něj tabule. Ze strany od soutoku je na ní česká vlajka, z opačné popis zdejší hraniční situace. Na slovenském břehu je odpovídající hraniční kámen odtud také vidět.
Lužní les na špici i na celém území 4480 ha Polesí a obory Soutok je protkán sítí slepých ramen, kanálů, tůní a hrází. Uvnitř území jsou dvě chráněné rezervace Cahnov a Ranšpurk. Převažují duby, ze zvěře jeleni, srnci, daňci a divočáci.
Řeka Dyje je pravostranný a zároveň největší přítok Moravy. Od vyznačeného pramene Rakouské Dyje v nadmořské výšce 410 m (v Rakousku se stéká s Dyjí Moravskou) měří až sem 305,6 km. Průměrný průtok v ústí je 43,89 m3/sec. Morava opouštějící naše území teče k Dunaji ještě 69 km.
Chrudimka s Labem
Chrudimka je pátým významnějším levostranným přítokem Labe od pramene. Do Labe se vlévá v Pardubicích. Jak je u nás běžné, stal se i tento soutok jedním z důvodů vzniku města. Historické jádro Pardubic a zámek, původně vodní hrad, leží jen pár set metrů od soutoku. Chrudimka měří 104,4 km. Přitéká ze Žďárských vrchů, pramení severozápadně od Svratouchu ve výšce 700 m, do Labe přivádí každou vteřinu 7,68 m3 vody.
Přístup: V Pardubicích nalezneme soutok na Bílém předměstí. Výchozím bodem může být nová budova Katastrálního úřadu na Čechově nábřeží (pravém břehu Chrudimky), v blízkosti vedou i linky MHD. Známější je nedaleký a výrazný objekt mlýnů. Cesta mezi nimi a řekou končí parkovištěm, asi 200 m od soutoku. Na protějším břehu stojí zmíněný zámek. Soutok je pohodlně přístupný za každého počasí.
Postupujeme-li asfaltovou cestou po břehu a po proudu Chrudimky, od parkoviště pak asfaltovou stezkou a posledních několik desítek metrů po dlážděném chodníku, jsme u cíle. První asi upoutá pozornost příchozího výrazný jez s betonovou lávkou přes Labe, vzdálený po proudu 150 m. Na každém z pěti pilířů je obestavěný prosklený prostor sloužící provozovatelům jezu. Součástí vodní stavby je na protějším břehu Labe také plavební komora. Dále na pravém břehu jsou nízké průmyslové budovy a objekt Univerzity. Otáčíme-li se při pozorování od severu k západu, celý levý břeh je pokryt zelení zahrad rodinných domků, za nimiž jen s obtížemi najdeme špičku věže blízkého zámku. Otáčíme-li se dál, přehlédneme celý levý břeh Chrudimky a její téměř stojatou hladinu znečištěnou tím, co do ní nafoukal vítr, či co napadalo ze břehů. Tento úsek řeky slouží k vodáckému výcviku studentů zdejší univerzity. Při zpětném pohledu proti toku Chrudimky nelze přehlédnout budovy mlýnů.
Prostor soutoku je porostlý listnatými stromy, které skrývají pustnoucí objekty bývalých sportovních loděnic. Pohled na Labe proti proudu je pohledem na poměrně širokou klidnou řeku stáčející se mírně vlevo k severu, lemovanou zelení, resp. schůdnými stezkami na obou březích řeky. Vlastní ostroh soutoku je v délce 15 - 20 m porostlý jen trávou a je nad hladinou obou řek jen málo decimetrů. Zvláštností soutoku může být průjezd motorové lodi zdymadlem, v tomto úseku se provozuje pravidelná osobní doprava proti proudu až do Kunětic, po proudu pak až do Přelouče. Pokud se kolem Chrudimky vydáme na most jezu, uvidíme soutok z optimálního odstupu i nadhledu. Pod jezem 200 m je přístaviště lodí, kde se dá nastoupit na výletní plavbu.
Soutok Ohře s Labem je krásně vidět z litoměřického Tyršova mostu.
Snímek: Vít Štěpánek
Ohře s Labem
Soutok evropského splavného veletoku Labe a třetí nejdelší řeky české kotliny Ohře se nachází v Litoměřicích. Řeka pramenící v Německu jako Eger je 300,2 km dlouhá (u nás 250 km). Ve svém ústí průměrně posiluje Labe o 37,94 m3 vody za vteřinu. Místo je vzdáleno od mělnického soutoku 44,5 km (tzv. nultý kilometr), když až k prameni Labe měří 279,5 km. Zleva přitékající Ohře je tedy po Vltavě další případ přítoku delšího než přijímající řeka. Část vody Ohře je odváděna do průmyslových závodů Mostecka a Chomutovska. Čistota vody je zde docela dobrá, v Ohři tu lze vidět škeble i malé raky.
Přístup: Soutok krásně uvidíme z litoměřického Tyršova mostu. Cestu na vlastní špici zahájíme ovšem v Terezíně. Přímo mezi hřbitovem a velkým parkovištěm odbočuje silnice na České Kopisty (2 km). V Kopistech jen pár metrů za místní tabulí odbočuje úzká asfaltka vlevo do polí. Asi po 150 m překonává po ocelovém mostě malou vodoteč Staré Ohře. Pokračuje západním směrem asi 600 m a přechází v polní cestu (400 m) vedoucí až k Ohři. Po pravém břehu je to trávou na špici asi 1 km. Brzy vidíme charakteristické objekty Litoměřic a mezi stromy i velký most přes Labe. Nějakých 250 m před cílem narážíme na zákaz vjezdu před soukromou loukou (nevede přes ni pěšinka). Až sem lze dojet na kole, za sucha i autem. Posledních několik desítek metrů ke špici už je pozemek porostlý vším obvyklým včetně kopřiv, ale tady už pěšinka existuje.
Labe je zde asi třikrát tak široké jako jeho přítok, teče od východu k západu a poměrně daleko odsud na obou stranách se vždy na obzoru málo zřetelně stáčí k jihu. Ohře vytváří velký oblouk k jihovýchodu.
Ze špičky vidíme především veliký Tyršův most z let 1906 - 10. Přes něj přečnívá věž katedrály sv. Štěpána. Vpravo vidíme velký kostel P. Marie se dvěma věžemi a těsně vedle jen věž kostela Všech svatých. Náš pohled pak sklouzává níže na břeh, kde směrem proti proudu vidíme moderní zelenohnědý objekt mlýnů, dále dům s nápisem Rybářský dům Litoměřice a ještě dále Jachtařský oddíl. Proti proudu je Labe řídce, Ohře hustěji obrostlá vysokými topoly a vrbami.
Ohři místní říkají též Ohárka či Vohárka. To, že ústí do Labe tady, zapříčinila stavba terezínských pevností. Původně byl soutok výš proti proudu.
Olše s Odrou
České Slezsko patří do povodí Odry, resp. Baltického moře. Odvodňuje jej tak Odra s přítoky a pod svým jménem vedle Labe jako jediná plyne až do moře. Odra i Olše jsou obě řekami hraničními. A tak jen klín mezi sbíhajícími se řekami je součástí Česka, oba protilehlé břehy řeky jsou polské. Olše má také polské jméno Olza, jako městečko ležící u jejího ústí do Odry. Olše či Olza je dlouhá 83,1 km, průměrný průtok v ústí je 12,5 m3 za vteřinu. Odra to má k moři odsud přes 700 km. Pravostranný přítok Olše ústí do Odry u vesnice Kopytov necelých 20 km severně od Ostravy, od soutoku Ostravice s Odrou po vodě je to 11 km. Nejbližší železniční stanice je v Bohumíně.
Přístup: Dostat se k soutoku je záležitost spojená s menším dobrodružstvím a fyzickým výkonem. Pojedeme silnicí 56 z Ostravy na Starý Bohumín, v něm pak na Šunychl a dále na Kopytov. Tam se na prvním rozcestí dáme Šunychelskou ulicí vlevo. Lze se ptát na cestu k hraničnímu přechodu (pro malý pohraniční styk). K přechodu (brodu přes Olši) je to od hasičské zbrojnice v Kopytově asi 1600 m a k soutoku dalších 400 m. Kopytov je součástí Bohumína a dostaneme se sem také městským autobusem. Až k přechodu vede polní cesta, nejprve zpevněná, pak jenom koleje v trávě. Když se cesta rozdvojuje, dáme se vpravo (severně k Olši). Až sem (k tabuli označující hraniční přechod) dojedeme i na kole. Při Olši vede už méně zřetelná pěšina loukou až k mysliveckému posedu. Pak už to bude složitější i pěšky, za mokra dvojnásob. Na špičku vede nevalná cestička, ale tu najdeme možná až při cestě zpět. První desítky metrů se budeme prodírat houštím, byť nepříliš hustým. Sestoupíme-li však blíže k Olši a budeme sledovat její směr, cíle dosáhneme i bez bloudění. Hrot soutoku je mimořádně špičatý a kluzký, nad hladinu vystupuje přes 3 m. Nejbližší okolí špice ze strany Olše bylo nedávno zpevněno betonovými dlaždicemi.
S obhlídkou začněme třeba po proudu vpravo. Břeh Odry široké už přes 50 m je vysoký tak 4 m. Rostou na něm vrbové keře a s odstupem topolová alej. Za alejí vede cesta a za ní je polská obec Olza. Z této cesty je k Odře a soutoku (na opačné straně) přístup pohodlnější. Museli bychom ovšem u Starého Bohumína překročit hranici a projet polské Chalupki, Zabelkow a přejet Odru po mostě, který je odtud po proudu dobře vidět, tak jako je z mostu vidět tento soutok. Levý břeh Odry je porostlý stromy více. Olše přitékající od jihovýchodu s šuměním stéká přes širokou mělčinu do Odry. Při cestě zpět už jdeme stezkou svědčící přece jen o občasných návštěvnících tohoto místa.
Orlice s Labem
Orlice vzniká nad Týništěm nad Orlicí (u Al-brechtic) soutokem Tiché a Divoké Orlice v nadmořské výšce 247 m. Obě jsou délkou srovnatelné. Tichá měří k prameni 107,5 km, pramení u Králík (780 m). Divoká pramení v polském Kladsku a u nás teče 99,3 km, téměř 25 km tvoří hranici. Průměrný průtok Orlice v ústí je 21,3 m3 za vteřinu. Orlice ústí do Labe v Hradci Králové, a to zleva. Soutok byl též nepochybně důvodem vzniku města, historické centrum leží mezi oběma řekami jen pár set metrů odtud.
Přístup: K soutoku se nejlépe dostaneme od zimního stadiónu, kam lze přijet i MHD. Cesta na špici vede pohodlně přes Jiráskovy sady. Od vchodu do sadů na špičku soutoku je to asi 300 m. Dáme-li se za vstupní branou vlevo k Orlici, míjíme dřevěný, pravoslavný kostelík sv. Mikuláše, přenesený sem v roce 1935 z Podkarpatské Rusi. Než dojdeme k soutoku, mineme bronzovou sochu věnovanou právě soutoku, od J. Škody (1934). Dvě postavy v životní velikosti symbolizují obě řeky. K vlastní špici je to asi 40 m. Terén k hladině tam klesá asi o 4 m. Obě řeky jsou tu přibližně stejně široké snad 40 m, Orlice možná i širší. Hladiny jsou vzedmuté, takže klidné, v Orlici nezřídka spatříme ryby. Pravý břeh Labe i levý břeh Orlice a potom Labe jsou vysoké (4 - 5 m), nikoliv strmé, zatravněné. Labe na soutoku teče od severu k jihu, Orlice přitéká od severovýchodu. Obě řeky se nad soutokem mírně stáčejí k východu, Labe pod soutokem pozvolna k západu. Přes obě řeky nad soutokem vedou mosty stavěné zároveň jako jezy. Jez na Labi patří k elektrárně z roku 1910 od architekta Šnajdra. Za vidění stojí její věž s hodinami.
Asi 120 m pod soutokem vede přes Labe most U soutoku, součást frekventované čtyřproudé Sokolské ulice. Obě řeky lemují nad i pod soutokem vzrostlé listnaté stromy. Po obou vnějších stranách vedou asfaltové cyklistické stezky. Absolvujeme-li procházku ze špičky soutoku k elektrárně, přes Labe a pak po proudu až na zmíněný most U soutoku, budeme odměněni zvlášť pěkným pohledem. V zorném poli budou soutok, obě řeky lemované stromy, ale i nej-charakterističtější objekty Hradce Králové - obě věže katedrály sv. Ducha a Bílá věž (nad stromy levého břehu Orlice).
Radbuza s Mží
Soutok těchto dvou řek je jeden ze čtyř soutoků v Plzni. Tento je asi nejznámější, nejsnáze přístupný, nejblíže středu města a hlavně, spojením Mže a Radbuzy vzniká Berounka. Pramen Mže v Německu se považuje za pramenný tok Berounky, která ústí do Vltavy v Praze. Mže od pramene (tam se jmenuje Blätterbach, pak Reichenbach a ještě i Černá voda) až sem
měří 106,5 km, průměrný průtok zde činí 8,55 m3 za vteřinu. Radbuza pramení na svazích Českého lesa, severovýchodně od obce Závist (20 km západně od Horšovského Týna), až sem měří 111,5 km, průměrný průtok v ústí je 11,1 m3/sec. I tady tedy řeka delší, s rozsáhlejším povodím i vydatnější na vodu, není uznávaná za hlavní zdrojnici, resp. ztrácí své jméno.
Přístup: Soutok leží asi 1 km severovýchodně od náměstí Republiky. Přesněji za Štrucovými sady a areálem stadiónu Viktorie Plzeň. Přijíždíme-li od Prahy, jedeme ulicí Rokycanskou, pak ulicí U Prazdroje, na jejím konci zatáčíme vpravo přes řeku, vidíme vpravo velkou sokolovnu a stadión. Ke špici vedou dvě cesty, zvolme tu po levém břehu Radbuzy lípovou alejí. Jdeme kolem ohrady areálu, pak se ocitneme pod skupinou posledních asi třiceti lip s lavičkami. Odtud špice pozvolna klesá 50 m až k vodě. Díváme-li se po proudu, řeka po pravici je Radbuza, po levici Mže, před námi Berounka.
Celý pravý břeh Radbuzy a pod soutokem Berounky je porostlý olšemi, akáty, vrbami, které cloní rozsáhlý areál Prazdroje. Jeden objekt s cihlovým komínem je mezi stromy vidět. Berounka kousek pod soutokem překlenutá nevábným potrubím, teče skoro kilometr na severovýchod a pak se ztrácí v levém oblouku. V pozadí, to už se díváme směrem kolmo na levý břeh, je fakultní nemocnice. Nyní stáčíme pohled proti proudu Mže. Vidíme asi 150 m odtud přes řeku lávku pro pěší, spojenou s teplovodem, pár desítek metrů dál proti proudu nízký splávek a za ním ještě asi 200 m vysoký jez, pak řeka zatáčí vpravo. Ze soutoku uvidíme i špičku katedrály sv. Bartoloměje, nejvyšší kostelní věže u nás. Voda Mže plyne nízkými břehy ohraničeným korytem. Radbuza obvykle teče jakoby pravou polovinou říčního úvozu (levou zatravněnou zaplňuje při velké vodě), hladina široká asi 20 m. Ještě koncem 17. století si Mže uchovávala svůj název až k Berounu a před tím dokonce až k soutoku s Vltavou. Dnes však Mže končí zde a odtud plyne k Vltavě Berounka celých 139 km. Mnozí Plzeňané si dodnes myslí, že Berounka začíná až na soutoku s Úslavou. #139#
Sázava, druhý největší přítok Vltavy se do ní vlévá v Davli.
Snímek: Vít Štěpánek
Sázava s Vltavou
Tento soutok leží v rekreační obci Davle (12 km od Prahy-Zbraslavi). Sázava, pravostranný a druhý největší přítok Vltavy měří 224,6 km, průměrný průtok v ústí má 25,2 m3/s. Jako počátek Sázavy se často uvádí rybník Velké Dářko na Vysočině, ale pramení 1 km severozápadně od Šindelného vrchu. Průtok na dolním toku ovlivňuje, že asi 20 % z řeky přitéká do Prahy tunelem z přehrady Želivka jako pitná voda. Vltavu od soutoku čeká k jejímu ústí 78,2 km, k prameni 352 km.
Přístup: Z Davle je třeba pokračovat až do Štěchovic, zde odbočit přes most vlevo a do kopce přes Brunšov, a Rajchardov do Hradišťka (pod Medníkem). Tady u zámku odbočit vlevo. Až sem se lze dostat i např. autobusem také od Jílového či Týnce nad Sázavou. Od zámku se ptejte na cestu k lokalitě Sekanka (severně), po úzké asfaltové cestě asi 3 km. Pak dorazíme k lesu (zákaz vjezdu), cyklisté mohou pokračovat. Lesní cesta vede asi 200 m k rozcestí pěšin. Odbočíme mírně vlevo na chodník, který je pár metrů zahlouben do skály. Objeví se zábradlí a betonové schody a také vlevo dole hladina Vltavy. Je možné zahlédnou i severní konec ostrova sv. Kiliána. Jsme asi 50 m nad Vltavou a 200 m od soutoku. Od vstupu do lesa je to na špici 10 minut chůze, zpět - protože do kopce - o minutu či dvě déle. Cesta k soutoku v poslední fázi je přehledná, schůdná i za méně příznivého počasí. Největší problém je nebloudit na začátku v chatové obci Hradišťko.
Vlastní špice soutoku vystupuje nad hladinu ani ne metr. Je dlouhá přibližně 50 m a na samé špici rostou dva "trsy" olší, které znesnadňují výhled na řeku pod soutokem. Dominantní viditelný objekt je silniční betonový most přes Vltavu z Davle do obce Sázava na opačném břehu. Po proudu asi 200 m za ním je i dobře patrný jeho předchůdce, most ocelový, dnes pro pěší a cyklisty. V roce 1968 se zde točil velkofilm o bitvě na Rýně u Remagenu. Dál je vidět i portál jednoho z tunelů železniční trati Praha - Čerčany (známý Posázavský Pacifik).
Otočíme-li se k východu, vidíme na pravém břehu Sázavy domky a chaty obce Sázava. Řeka dále nad soutokem asi po čtyřech stech metrech zatáčí vlevo. Levý břeh je strmý, vysoký asi 40 m, porostlý akáty. Blízko nad hladinou jsou chaty, skromnější než objekty na opačném břehu. Přímo na špici s nízkým břehem je dřevěná chatka a olší i břízy. Na konci ostrohu už na úpatí skály pak dvě bytelnější chaty, jedna z nich vystavěná ve skále. Těsně kolem nich vede chodník, po němž jsme přišli. To už se díváme proti proudu Vltavy, široké zde asi 100 m. Ta však nad soutokem ostře uhýbá vlevo. Proto ze soutoku není vidět blízký ostrov sv. Kiliána, místo s velkou historickou minulostí. Pohled se stočil už na levý břeh Vltavy. Po břehu těsně vedle vody vede silnice z Prahy do Štěchovic, podél silnice je řada domů a za nimi příkrý svah s listnatými stromy. To už se zrak vrací k betonovému Mostu Vltavanů, nad nímž se pne strmá skála.
Vltava s Labem
Náš nejznámější soutok. Vltava se pod Mělníkem zleva vlévá do Labe. Je to tak, ale podle pravidel nepsaných i psaných by to mělo být naopak. Vltava je zde totiž se 430,2 km výrazně delší, na vodu při průměrném průtoku 149,9 m3 za vteřinu. vydatnější a její povodí zabírající přes polovinu Čech rozlehlejší. Labe od pramene měří jen 235 km.
Vltava pramení ve výšce 1172 m nad Kvildou na Šumavě. Zprvu teče pod jménem Černý potok a potom Teplá Vltava. Splynutím s Vltavou Studenou vzniká Vltava. Labe pramení v Krkonoších (Labská louka, 1384 m) a název si nese od soutoku Labského potoka a Bílého Labe. K Severnímu moři u Cuxhavenu měří Labe od pramene 1171 km.
Význačný je soutok také jako výchozí pro měření délky obou řek. Lodníci mluví o místě jako o nulovém bodu pro kilometrování. Klín soutoku patří v Mělníce mezi nejprodávanější pohlednice. Užít si pohledu na soutok (v zorném poli je i ústí kanálu níže po proudu) lze nejlépe z některých vyhlídek a restaurací na mělnickém návrší.
Přístup: Dosáhnout soutoku suchou nohou snadné není. Vydejme se po silnici č. 9 z Prahy na Mělník. Před Štěpánským mostem přes Labe odbočíme na Obříství a v následujících Dušníkách vpravo. Po cestě mezi lány polí k chátrající velké zemědělské stavbě. Pak stále po polní cestě na sever k závoře a od ní pěšky k domku s tabulkou Knížecí hájenství Oupor - Vrbno č. 66. Jsme na chráněném území a pozemku rodu Lobkoviců. Pokračujeme lesní cestou asi 200 m na dohled k Labi a pak vlevo souběžně s ním. Na pravém břehu vidíme velký cukrovar. Když se cesta po kilometru od Labe odvrátí, je třeba jít dál (asi kilometr) kolem řeky. Podle počasí může být pochod i dost svízelný. Na špici nevede žádná stezka.
Špice dlouhá asi 60 m je nad hladinou 1,5 m. Porostlá travinami a křovím jako protější, levý břeh Vltavy a dále pak už Labe. V okolí rostou hustě stromy. Nad nimi severně ční věž mělnického kostela sv. Petra a Pavla. Směrem po proudu vidíme vlevo zaústění Hořínského kanálu, v dálce asi 700 m most z Mělníka na Brozánky a za ním ještě jeden most. Obě řeky přitékají z jihovýchodního směru. Vltava je zde zřetelně širší, nad soutokem se stáčí pozvolna k jihu. Labe od soutoku výrazně širší, snad 120 m, pokračuje severozápadně.
Hrot soutoku a les mezi řekami bývá při velkých vodách zaplavován, v roce 2002 zvlášť ničivě. V médiích se často objevoval právě letecký záběr zatopené usedlosti Oupor. Vltavou tehdy přitékalo do Labe co vteřinu rekordních 5160 m3!
VÍT RYŠÁNEK
Knižní tip
Autor textu Vít Ryšánek vydal letos v létě v nakladatelství Libri knihu pod názvem Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska. Publikace obsahuje více než padesát soutoků našich největších či nejznámějších řek. Publikace má 240 stran, text doplňuje i 150 fotografií, cena: 290 Kč.
Text v IN magazínu vychází z této knižní předlohy.
