14vik06l ()Může se díky Thálii teď ve vašem životě něco změnit?
Vůbec jsem nedoufala, že by to takhle mohlo dopadnout. Už sama nominace pro mě byla úžasná, zvlášť když jsem se dověděla, že jsem ve společnosti Simony Stašové a Taťjany Medvecké. To jsou pro mě skvělé herečky, mám je ráda a moc si jich vážím.
Těžko říct, jestli se teď díky té ceně pro mě něco změní. Moc ráda jsem hrála v Morávkově filmu Nuda v Brně a chtěla bych mít možnost filmovat víc než dosud. Vím, že cena není pro to určující, že záleží na štěstí a na spoustě jiných okolností, ale potěšilo by mě, kdyby mi k tomu ta cena přece jen napomohla.

Mluvila jste o tom s někým, kdo už Thálii má?
Přesně před deseti lety dostal cenu Thálie Jaroslav Dufek z Národního divadla v Brně. A tak jsme se teď spolu vraceli, porovnávali své pocity a užívali si to.

Co jste s cenou ve tvaru skleněné masky udělala?
Právě dnes jsem ji měla donést do divadla, že by tu měla být vystavená spolu s cenou pana Dufka. Takže poputuje do foyeru Mahenovy činohry.

Říkáte, že byste ráda natočila další filmové role. Dává vám film cosi, co vám divadlo poskytnout nemůže?
Divadlo má velkou nevýhodu, že je hrozně pomíjivé. Když padne opona za posledním představením, lidé si mohou uchovat vzpomínku na zážitek, ale pokud tu konkrétní inscenaci nevezme do záznamu televize, vzpomínka časem vybledne a všechno se vytrácí. Ale na druhé straně má divadlo kouzlo okamžiku, které na herce velice působí. Je to zkrátka teď a už nikdy to nejde vrátit zpátky. Už jen ta vůně šminek, ta atmosféra v momentě, kdy jde opona nahoru...
Před kamerou je to něco docela jiného. Scény se točí pozpřeházeně, dějová linka je rozkouskovaná. Film má ale výhodu, že se záběr dá brát třeba desetkrát. Když člověk breptne, dá se to vrátit. A je dobré, že váš výkon je zachycen, něco málo po vás zůstane. Film a divadlo se nedá srovnávat, je to zkrátka jiný princip.

Máte za sebou plejádu rolí, které vyjadřují různé podoby lásky. Ale mentálně postižená Olina z filmu Nuda v Brně, která podobně jako její partner Standa zůstala navždy tak trochu dítětem, je mezi nimi možná nejzvláštnější. Jak jste se do ní vžívala?
Od začátku jsem tu roli měla moc ráda. Moc jsem chtěla, aby Olina byla křehká, jímavá a aby to rozhodně nepůsobilo tak, jako že si z lidí, kteří mají svůj vlastní svět, chceme dělat legraci. To nebezpečí tu bylo. Chtěla jsem, aby to mělo duši.

Nakonec, zatímco všichni ostatní v tom filmovém příběhu působili tak trochu jako karikatury, tihle dva jediní byli schopni hlubokého prožitku.
Jestli to působilo takhle, jsem moc ráda.

Vraťme se k Thálii. Dostala jste ji za Rebeku v Ibsenově hře Rosmersholm. Jak jste se stala Rebekou, ženou, která je nabitá jakousi urputnou enegrií? Nejde tahle postava přímo proti vaší přirozenosti?
Doposud jsem byla obsazovaná spíš do rolí jako je Shakespearova Cordélie, Ofélie, Desdemona a Julie, Čechovova Máša nebo Taťána z Oněgina, takže Ibsenova Rebeka je opravdu odlišná. Ale je to výzva, abych přesvědčila, že dokážu hrát i roli hodně odlišnou od těch dosavadních.
Vždycky hraji raději postavy, které nejsou jen černé nebo bílé. Přitahuje mě, když cesta těch lidí je bohatá, když se do role mohu vžívat a hledat v tom zlém něco dobrého a naopak. Když se člověk k něčemu odhodlá, když udělá něco zásadního, byť to třeba není zrovna správné, je to vždycky důsledek něčeho, nějak k tomu musel dojít. Myslím si, že i pro diváka je vždycky zajímavé, když může sledovat nějakou nejednoduchou životní cestu.

14vik08a ()Po konzervatoři jste začínala v Klicperově divadle v Hradci Králové a moc jste chtěla do Brna. Co to pro vás znamenalo, když se vám to konečně povedlo?
V Brně jsem studovala na konzervatoři. Pocházím z Blanska a mám velký vztah k jeho okolí. Brno pro mě vždycky znamenalo moc a vždycky jsem se sem chtěla dostat. Jsem tu doma a vždycky se tu budu cítit doma.
V Hradci to pro mě ovšem bylo intenzivních šest let. Měla jsem tam možnost hrát nádherné role, měla jsem se na čem učit. Ale vždycky jsem si přála hrát v krásné budově brněnské Mahenovy činohry.

V Brně máte možnost hrát na velké i na malých scénách. Co je vám bližší?
To se asi nedá porovnávat. Nic z toho neupřednostňuji. Jsou to dva odlišné druhy hraní a oba si užívám. Na malé scéně může člověk víc pracovat s detailem. Když divák sedí kousek od vás, hraje každá maličkost. V divadle U stolu teď například hrajeme hru Tajbele a její démon podle Singerovy povídky. Je to malá scéna, tam nás má divák opravdu jako na dlani. Je to trochu jako stát před kamerou.
Na velké scéně žádná drobnokresba nejde použít. Třetí pořadí by si určitě nevšimlo, že jsem právě mrkla pravým okem. Velké jeviště ale zase skýtá jiné možnosti: je to nasvícené, je tu prostor pro tajemství.

Vaše Tajbele prochází proměnami mezi dětinskou rozverností, s jakou se přímo třese na svého démona, a rozšafností zralé ženy. Když vás člověk sleduje na jevišti, zdá se mu, že přechod mezi dvěma, třeba i vzdálenými polohami je pro vás lehká, spontánní záležitost. Ale je to tak doopravdy?
Líbí se mi herectví střihové, když člověk může říct větu a pak střihnout do úplně jiné polohy. Vždycky se snažím dát si ten největší úkol, hledat v té roli co nejvíc, udělat ji co nejbohatší. Obrousit hrany, nést toho člověka na určité vlně. Jak se mi to daří, to už musí posoudit jiní.

V Queneauově hře Odile je vaším protihráčem muž, který se bojí lásky. Rozumíte takovým lidem?
Myslím, že ano. Dnes je takových lidí asi hodně. Doba, život a jeho tempo, které nás válcuje, způsobují, že lidé mají jiné priority než lásku. Myslím, že spousta lidí sice působí studeným dojmem, ale uvnitř takoví vůbec nejsou. Že je to jejich obrana nebo stud. Dávat city najevo a bavit se o nich, to se dnes prostě nenosí. Nemáme čas se zastavit a popřemýšlet, jestli nám neuniká něco podstatného.

Odile je vlastně také hra o tom, jak získat pocit rovnováhy.
Určitě. Jsem pořád zastáncem názoru, že divadlo má smysl a že má cenu tuhle profesi dělat. Moc bych chtěla, aby představení na diváka zapůsobilo tak, že se zastaví, zamyslí se a druhý den si řekne: Co kdybych zkusil žít trošku jinak?
V té Odile, ale snad i ve spoustě jiných her, je důvod k zamyšlení. Já jsem to představení měla moc ráda, ale dnes už se z technických důvodů bohužel nehraje.

Kde vy sama hledáte pocit rovnováhy?
Recept přímo nemám. Ale moc ráda jsem na zahradě, to mi vždycky hodně pomáhá. Jsem trochu zajatec své profese, ale v dobrém slova smyslu. I když pracuju na zahradě, vím, co večer hraju nebo co zkouším, a neubráním se přemýšlení o své roli.

14vik08b ()Jaký režisér je Antonín Přidal, který zpracoval a režijně nastudoval Tajbele a jejího démona?
Tajbele je hra v komorním obsazení, a to samo o sobě vždycky dodává spolupráci mezi herci a režisérem zvláštní nádech. Pracovat s Antonínem Přidalem mě moc těšilo. Stačilo ťuknout, a hned jsem věděla, co chce. Když je člověk naladěn s režisérem na stejnou vlnu, je to velké štěstí.
První příležitost pracovat s ním jsem ovšem měla už v rozhlase, když jsem hrála Johanku z Arku ve hře Pozdější život panny podle Peroutkova románu. Byla to moje první rozhlasová zkušenost.

Být poprvé v životě hercem, kterého není vidět, je to těžký úkol?
Moc těžký. Veškeré emoce, celý svůj vnitřní svět musíte dát pouze do hlasu. Pohyb, mimika, kterými je herec zvyklý se běžně vyjadřovat, najednou nejdou použít. Posluchač má jenom hlas. Jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit.


Peroutka dovedl Johanku do doby, kdy o její oběť už nikdo nestojí. Je pro vás téma sebeoběti něčím zajímavé?
Já jsem si tu holku zamilovala pro její bojovnost, pro urputnost a odhodlání k činu, ať už to dopadne jak chce. Člověk, který je odhodlán se pro něco obětovat, tím spíš ve chvíli, kdy o jeho oběť nikdo nestojí, musí mít obrovskou vnitřní sílu.

Vašimi režisérskými stálicemi jsou Vladimír Morávek z Hradce Králové a J. A. Pitínský, který režíroval mimo jiné Ibsenův Rosmersholm. Srovnávejte.
S Vladimírem Morávkem jsem dělala ty krásné Shakespearovské role, Čechovovu Mášu v Rackovi a ve Třech sestrách, i filmovou roli. Hostovala jsem také v pražském Stavovském divadle jako Julie ve hře Romeo a Julie, kterou režíroval. Režisér Morávek má vždycky svoji jasnou představu a za tou jde. Pro herce, který by tápal, to má výhodu, protože tenhle režisér mu jasně řekne, jak to chce mít. Pro jiné, kteří by chtěli hledat a zkoušet, to ovšem může být svazující a možná i trochu skličující.
S režisérem Pitínským jsem v minulosti pracovala na krásné Durychově hře Boží duha na scéně hradecké Besedy. Role Rebeky Westové v Ibsenově Rosmersholmu je hodně těžká, a tak jsem teď byla ráda, že bariéra prvního poznání s režisérem už byla za námi.
Režisér Pitínský je velice citlivý a patří k těm, kdo herci nechává volnost. Hodně chce o roli diskutovat, spolupráce u něj hodně vychází z herce. Při zkoušení je to spíš na tvorbě, na svobodě.

14vik09 ()K jakému žánru nejvíc tíhnete?
Kdybych si mohla vybrat, tak k tragikomedii. Mám ráda, když role skýtá co nejvíc poloh a barev. Doposud jsem hrála hlavně tragické postavy. Ale moc ráda slyším smích diváků. Myslím, že dnes je všude tolik smutku, že je štěstí, když člověk může v divadle zapomenout na trampoty a ze srdce se zasmát. Ale nemám vysněné role a ani si je nechci vysnívat. Bylo by to pro mě zavazující. Herec není svobodný ve výběru. Když vyjde obsazení, musí vzít jako fakt, že hraje tuto roli, a pracovat na ní, jak nejlépe dovede.

Kdy vám vstoupilo divadlo do života? Byla to snad ta pověstná jiskra, která přeskočí, jako když člověk potká osudového muže?
Nikdy jsem nepředpokládala, že budu dělat tuto profesi. Asi v deseti letech jsem měla možnost pracovat s hercem Pavlem Nečasem, který rok jezdil do Blanska, kde jsme se snažili dělat divadlo. Od té doby jsem se s divadlem setkávala jen jako divák. S rodiči jsme jezdili do Brna, měli jsme předplatné v Mahenově divadle. Snad jen to kouzlo divadla mi někde utkvělo, ten pocit velkého tajemství. Když jsem se pak rozhodovala, co dál po základní škole, vzpomínka se ozvala, a já jsem si kromě pedagogické školy dala přihlášku také na konzervatoř. A divadlo zvítězilo. Moji rodiče to vzali statečně a vždycky mi fandili.

Nikdo z rodiny neměl s divadlem nic společného?
Ne, naše rodina tíhne ke sportu, a já jsem byla z hlediska divadla zcela nepopsaný list.

Pro člověka je určující, jak s ním zacházeli jeho nejbližší, když byl docela malý. Když cítí, že je milován pro sebe sama a nemusí se o to nijak zasloužit, nebude se v dospělosti bát světa. Měla jste v tomhle štěstí?
Měla jsem krásné zázemí. Nevím, jak pro jiné profese, ale pro herectví je velice důležité, jak bohatě byla dětská dušička zásobena city. Já z toho pořád vycházím.

Jak jste prožívala konzervatoř? Pro řadu mladých lidí je to především doba bohémského života. Jaká jste vy byla studentka?
Dostala jsem se na konzervatoř zvláštní náhodou. Byla tam přijata studentka ze Slovenska, ale byl to ten rok, kdy už by si musela studium jako cizinka platit. Její rodina na to neměla, a tak nakonec na školu nenastoupila. Jako první "pod čarou" jsem se tedy na školu místo ní dostala na odvolání já. Už proto, že moje cesta nebyla jednoduchá, jsem školu velice prožívala, natahovala tykadla do všech stran a snažila se vzít si ze studia co nejvíc. Bylo to pro mě nesmírně šťastné období. Cítím, že podobně jako z dětství budu i z něj vycházet celý život.

Na konzervatoři jste nakonec našla i životního partnera, který tam byl vaším profesorem. Objevila jste díky tomuto setkání s člověkem jiné generace něco, co by vám jinak zůstalo utajeno?
Byl to největší zlom v mém životě. Za všechno, čím jsem prošla, velice vděčím svému muži. Těžko se to dá říct slovy, protože všechno, co bych řekla, by bylo méně, než co cítím. Od první chvíle jsme, myslím, jako studentka a pedagog byli na stejné vlně, uvažováním, myšlením o divadle, o tom, jak na sobě pracovat. Jsem zastáncem poctivé dřiny, práce na plný plyn. Rozdat se do maxima, nechat na jevišti duši. Ve čtrnácti letech, kdy se přichází na konzervatoř, je velice složité nějak člověku přehodit myšlení. Proto jsem šťastná, že jsem hned od začátku mohla být s tímto člověkem a s dalšími profesory, že mě nasměrovali právě takhle.

14vik10 ()Lákadla šoubyznysu vás nechávají lhostejnou?
Dá se to tak říct. Nechtěla bych jít tou jednodušší cestou. Vždycky mi v životě trvalo, než jsem ty druhé přesvědčila, nic mi nepadalo z nebe, všechno přišlo až s dřinou. Ale i když je to těžké a někdy jsem úplně vyždímaná, jsem ráda, že je to tak, jak to je.

Je pro herce Brno v něčem znevýhodněno vůči Praze?
Myslím, že bohužel ano. Praha je Praha, je tam sice větší konkurence, ale zároveň také mnohem víc možností. Je vždycky dobře, když toho má člověk hodně na práci.

Laik si myslí, že herec hraje pořád. Je pro vás problém oddělovat role od vlastního života?
Pro mě to problém není. Hrozně nerada bych hrála v civilu. Snažím se to radikálně oddělovat.

Momentálně zkoušíte Brechtovu Matku Kuráž. Koho tam hrajete?
Katrin. Je to zvláštní role, protože Katrin je němá. Je nesmírně těžké sdělit myšlenky, když nemůžete použít slova. Katrin je dívenka, která má bohatý vnitřní život a její dialog se odehrává jen uvnitř. Je to krásná role a je to velká výzva.

KATEŘINA HOLÁNOVÁ   
Herečka, narozená 13. října 1977 v Boskovicích, absolventka brněnské konzervatoře (1999). Na konzervatoři hrála mimo jiné Nevěstu v Lorkově Krvavé svatbě a Taťánu v Evžemu Oněginovi. Od roku 1998 působila v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde pod vedením režiséra Vladimíra Morávka ztvárnila velké shakespearovské role (Cordélie, Ofélie). V Hradci Králové hrála také Mášu v Čechovově Rackovi a Třech sestrách, hrála v Durychově Boží duze, Havlově Pokoušení aj. Ve Stavovském divadle v Praze hostovala v roli Shakespearovy Julie. Dosud hrála ve filmech Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. V současné době je v angažmá v Národním divadle v Brně. Za roli Rebeky Westové v Ibsenově hře Rosmersholm se v těchto dnech stala nositelkou ceny Thálie za rok 2005.

Snímky / Jan Symon - Rovnost, ND Brno: Za svůj výkon v roli Rebeky Westové v Ibsenově hře Rosmersholm na scéně brněnského Mahenova divadla dostala mladá herečka Kateřina Holánová cenu Thálie za rok 2005. V roli bývalého pastora Johannese Rosmera, majitele Rosmersholmu, byl jejím hereckým partnerem Martin Huba. Ibsenovo málo uváděné drama nastudoval v Brně režisér J. A. Pitínský.