Zdá se, že skoro každý má odpověď na otázku, jestli noviny mají, anebo nemají otisknout karikatury Mohameda. Není divu, vždyť je to otázka, do které promítáme své názory na svět. Ale také na to, jak mají fungovat a jakou roli v něm mají plnit média.

Už dlouho se nestalo, aby něco v novinách mělo takový dopad na realitu. Považme! Kvůli nějakým kresbičkám demonstrují tisíce věřících, radí se politici a dokonce umírají lidé. Stojí to za to? Známe dobře negativa, která otištění karikatur přineslo. Jaká jsou pozitiva? Svůj původní obsah už karikatury dávno ztratily. K otištění těchto kreseb vedou noviny dva důvody: zpravodajský a demonstrativní.

Ten zpravodajský je jasný. Jestliže média popisují rozruch, který zveřejnění karikatur vyvolalo, zdá se logické tyto karikatury ukázat.
Pochopitelný je i druhý motiv, kdy je zveřejnění karikatury určitou formou komentáře nebo stanoviska. Redakce jakoby chtěla říct: Považujeme svobodu slova za absolutní hodnotu a vyjadřujeme solidaritu těm médiím, kterým otištění kreseb přineslo problémy.

Fabiano Golgo, který se podle svých slov rozhodl "proti názoru redakce" zveřejnit karikaturu v deníku Metro, to zdůvodnil velmi osobně a emotivně: "Zemřu za právo jiných říkat mi buzna, pokud chtějí. Nemohou mi však zakazovat, abych jí byl. Takže, pokud nikdo muslimům nezakazuje, aby věřili v to, co chtějí, nemám povinnost dodržovat jejich víru."


Z úcty k citům druhých

Proti tomu stojí rozhodnutí karikatury netisknout. Je to klasické dilema mezi svobodou a odpovědností. Média před ním stojí skoro každý den. Jsou určité informace či formy vyjádření, které mohou ostatním ublížit nebo jim být pouze nepříjemné. Co způsobí větší škodu: publikace, nebo "mlčení"?

Šéfredaktor amerického deníku Washington Post Leonard Downie profesnímu časopisu Editor and Publisher řekl: "Máme určité standardy týkající se jazyka, náboženské citlivosti, rasové citlivosti a obecně dobrého vkusu." Své rozhodnutí přirovnal k tomu, že list zrovna tak neotiskoval příliš drastické fotografie obětí záplav v New Orleans či teroristických útoků. "Prostě jsme tyto záběry i karikatury popsali v textu," řekl.

Řešení tohoto dilematu v obecné rovině neexistuje. Je třeba se rozhodovat v závislosti na konkrétních okolnostech. Je zajímavé, že karikatury otiskla celá řada evropských novin, ale prakticky žádné v Británii a v USA (s výjimkou deníku Philadelphia Inquirer). Přitom tamní zákony svobodu slova nijak neomezují, zatímco ve většině evropských zemí ano. Kdyby nešlo o karikatury zobrazující Mohameda, ale například zpochybňující holocaust, mohli by za to jít šéfredaktoři do vězení.

Projevila Evropa více odvahy, anebo netolerance a necitlivosti? Nebyla to spíše nezkušenost a špatný odhad možných důsledků? Není to vyloučeno. Mnozí britští novináři aplaudují zásadovosti evropských médií a kritizují ta britská i americká, že postupovala pragmaticky, z obavy před ekonomickými důsledky.

Zvlášť v Americe jsou silnou zbraní čtenářů bojkoty. Když noviny otisknou například karikaturu zesměšňující důchodce, může se stát, že nějaká organizace zorganizuje bojkot a náklad poklesne o tisíce až desetitisíce kusů. V době, kdy noviny bojují o každý kus prodaných novin, je to pohroma.


Tvář skutečné odvahy

Zdaleka nejvíc odvahy bezpochyby projevil šéfredaktor jordánského týdeníku Džihád Momani. Byl propuštěn a uvězněn, krátce před svým zatčením však ještě poskytl telefonický rozhovor americkému týdeníku Newsweek. Říká v něm: "Kdybych se mohl znovu rozhodnout, tak bych ty karikatury neotiskl. Nemyslím, že jsem udělal něco špatného, ale prostě bych to už neudělal."

To vše nám je dost vzdálené. Naše debata o otištění karikatur je v podstatě jen akademická. Zaplaťpánbůh, chtělo by se říct, byť v globalizovaném světě je to jistě jen otázka času. Čeští šéfredaktoři zatím mnoho neriskují, stejně jako někteří karikaturisté, kteří tvrdí, že by Mohamedův obrázek klidně sami nakreslili. Znamená to, že ctí svobodu slova více než ti, kteří jsou proti jejich otištění? Nezdá se.

Neptejme se sami sebe, zda bychom ty karikatury otiskli. Ta otázka je v našem kontextu bezcenná. Ptejme se, zda bychom si za okno vylepili karikaturu tlusté ženy svého souseda. Ostré hranice svobody slova zdají se najednou být poněkud rozostřeny.

Autor je redaktorem časopisu Reflex