42vik11l ()Nosíte si role s sebou, nepouštíte je z hlavy, žijete s nimi? Nebo jste se v tomhle s věkem změnila?
Myslím, že taková ta pracovní umanutost mě postupně opouští, a to už delší dobu. Možná jsem to v mládí měla tak strašně silně, že teď už je toho sice méně, ale pořád ještě moc.

Čili před pár lety byste tu teď neseděla vy, ale Líza Doolittleová ze hry Bernarda Shawa Pygmalion, která měla letos na přelomu září a října premiéru v Národním divadle?
To ne, teď už bych byla Vladařka Závist, všechno bych směřovala k tomu, že zkouším tuhle Lope de Vegovu hru. Soustředila bych se na to, že spolu mluvíme, ale sotva bych vyšla na ulici, hned bych o té roli zase začala přemýšlet. Teď už vím, že od deseti hodin do dvou se toho dá stihnout dost, a ve zbytku času se člověk může například podívat, jak jsou tady nahozené domy, zjistit, jestli tu pořád prodávají tak dobré párky v rohlíku, prostě zajímat se o normální každodenní věci mimo divadlo. Dívat se taky okolo, ne pořád jen do sebe. Dalo by se říct: Žít.

O čem je Vladařka Závist?
Je to klasická, už mírně letitá hra, ale její téma asi nejde vymazat. Hraji tam španělskou vladařku, která se zakouká do svého sluhy a pere se s hrdostí, se závistí a s láskou, která se v ní pomalu rodí. Téma mesaliančního vztahu je pojednáno v lehké nadsázce, takže jsou tam jak polohy vážné, tak komické. Mým partnerem v roli sluhy bude David Matásek. Zatím jsme na úplném začátku, premiéra je plánována na polovinu prosince.

Letos měla premiéru Schillerova hra Úklady a láska, kde si vychutnáváte roli Lady Milfordové. Recenzenti usoudili, že nerovné vztahy jsou dnes tématem velmi aktuálním. Cítíte to tak?
Nedívám se na lidi podle toho, jak si sociálně stojí, takže mě tenhle úhel pohledu moc nezajímá. Nesleduju, jestli někdo chodí s člověkem odlišného sociálního postavení.

Řešíte vůbec dostatek či nedostatek peněz?
Je to pro mě vážné téma, jako pro každého, kdo je zaměstnán ve státním sektoru. Peníze pouze na holý život, chcete-li něco víc, musíte pracovat okolo.
Pobavilo mě, když mi před několika lety udělila Dara Rolins v nějakém tom bulváru pokárání za nevhodně vybranou kabelku. Měla jsem sto chutí jí napsat, že vzhledem k tomu, že jsem několik let ve službách divadla, vlastním kabelku jen jednu, a to tu, kterou vidí na fotografii. A nebylo by to příliš přehnané. (Navíc jsem vždycky měla slabost pro muže s citlivou duší, a ti ze záhadných důvodů taky neoplývají penězi.)
Ale já mám tu práci ráda, i když je podhodnocená finančně. Ale ty duchovní statky! Ten humor, zábava, city, existenciální otázky, duševní hlubiny!

Vaše nejvlastnější herecká poloha jsou komediální role. Jak se cítíte v roli Lízy Doolittleové v Pygmalionu?
Líza Doolittleová je každopádně parádní role v klasické hře, na kterou jsem se těšila a hraju ji moc ráda. Beru jako zázrak, že se děj v téhle inscenaci neodehrává ani v šedesátých letech na Krétě ani na výzkumné lodi, nejsou tam mobilní telefony a není tam nic tak sprostého jako odhalený kotníček. Rok 1912 zůstal zachován se vším všudy.

Je vám taková důslednost blízká?
Jsou druhy dramatických textů, které se každému naschválu vzepřou. Nemám ráda násilí, ke kterému někteří režiséři sahají v touze nějak se zviditelnit. Mám naopak ráda, když se texty, které vyžadují klasickou interpretaci, opravdu interpretují klasicky. A Pygmalion je jeden z nich.

Na jevišti si Lízu užíváte, to je vidět z každé repliky. Co si nejvíc vychutnáváte?
I když je inscenace Pygmalion v Národním pečlivě zrežírovaná, je to pořád představení postavené na hereckých výkonech a v tom herectví se opírá hlavně o slovo a o situace, sdělení příběhu, o vzájemnou souhru.

Zajímá vás téma transformace osobnosti?
Herecky je strašně lákavé, protože herečka má povinnost z té postavy udělat konzistentního, jednolitého člověka. Při zkouškách se samozřejmě stávalo, že mi z toho vycházeli dva úplně odlišní lidé. Ty krajní polohy se musí propojit. Je to náročná, ale krásná práce, právě proto, že je náročná.
A navíc téma vnitřní proměny patří k životu, a k ženskému životu obzvlášť. Ženské tělo je, díky mateřství, k proměnám přímo vyrobeno.Rostem, zrajem, následně stárnem, náš život je v pohybu a změny ho ovlivňují a utvářejí.

Líza se v té hře postupně emancipuje. Zamýšlíte se nad otázkami ženské emancipace?
Mám strach, že pojem ženské emancipace u nás není dobře definován, nebo spíš není definován pro všechny stejně. Pokud to znamená ochranu ženy a jejích práv, nebo uznání rovnocennosti obou pohlaví, jsem samozřejmě pro. Která žena by byla proti? Ale mám-li být upřímná, pak přiznám, že se mi líbí, když mi muž koupí květinu nebo podrží dveře. Potud feministkou nejsem. Určité hry, vyplývající z rozdílnosti mužů a žen, jsou mi příjemné. Líbí se mi být ochraňovaná a opečovávaná. Když muž nedává to jedno rameno, na kterém se může plakat, a ruku, která hladí, je to těžké. Ale snad ani neznám žádného výrazného "mačistu", a mám pocit, jako by to byla jen nějaká folklorní postava, která se z naší společnosti vytrácí.

Vnímáte třicítku, která vám letos minula, jako nějaký životní mezník?
No, určitě.

42vik14 ()V jakém smyslu?
Najednou se mi zdá, že šedesát je pozítří. Mám klasický pocit, že mi život najednou ubíhá strašně rychle. Od dvaceti do pětadvaceti se to vleklo, představa, že se to takhle povleče až do konce, byla nesnesitelná. Teď mám najednou pocit, že nemohu stihnout všechno, o čem jsem snila, co bych ráda viděla a prožila. Pro bezdětné, jako jsem já, je změna dvojky za trojku v jejich věku určitě mezník. Tak nějak jim to v té hlavě cinkne.

Je pravda, že k napsání scénáře k filmu s názvem Eldorádo jste režiséra Zdeňka Tyce inspirovala vy?
Ten film se bohužel zatím netočí, protože nejsou peníze. Kromě peněz je všechno: chuť, čas, scénář, obsazení. Chybí balík peněz, producent a jeho tým. I kdyby se ten film točil zadarmo, byla by na něj potřeba spousta peněz. Pořád ještě doufáme, že Eldorádo jednou natočíme.

Jak jste režiséra inspirovala? Vyprávěla jste mu ten příběh osamělé plaché knihovnice?
To ne. Jsme přátelé, měl asi prostě chuť něco pro mě napsat. Vyšel nejspíš z toho, že mi rád dává takové méně lesklé role. Vidí mě v sociálně stísněném prostředí. V takovém, v jakém mimochodem svým způsobem také žiji. Tím mám na mysli svůj rozdělený byt čtvrté kategorie bez vody a podobné radosti. Už šest let při dvanáctihodinové práci například nosím vodu na nádobí v kbelíku. Musíme zkrátka spoléhat na to, že život má hlavně duchovní rozměr. Když jdu s kýblem, myslím na ty valašské tety, které to po celý život nedělaly jinak.

Když zmiňujete sociálně stísněné prostředí, máte na mysli vaši roli matky ve filmu Smradi?
Jistě. Tam se řeší příběh dvou adoptovaných dětí a problém života na sociálním rozhraní. V Eldorádu napsal Zdeněk Tyc podobnou postavu dívky, která také žije na sociálním rozhraní. To si člověk zkrátka nevybere. Nikdo si dobrovolně nevybere, že bude žít v chudobě nebo bydlet v podmínkách, jaké jsem popsala. To se vám v životě tak nějak stane. Tedy, pár formátů žije v dobrovolné askezi, ale my požitkáři k tomu musíme být osudem zřejmě dotlačeni.

Hrdinka z Eldoráda prý jezdí v bibliobusu?
Je to knihovnice v pojízdné knihovně a žena, která má strach žít vlastní život, hlavně ten milostný. Řeší to tím, že se potápí do příběhů z knih. Film by měl vyprávět příběh introvertního člověka, který není agresívní, není na pozlátko, a tak se vlastně ani moc nehodí do dnešní doby. Vybere si práci v bibliobusu, protože narozdíl ode mě je ještě navíc velmi plachá a obtížně komunikuje s lidmi. Těžko se sbližuje hlavně s muži, takže ji to čím dál víc zavírá do stereotypu literatury. Má velmi komplikovaný vztah s matkou, která ji kvůli své nemoci hodně potřebuje, ale zároveň ji strašně týrá za to, že je neschopná s někým žít a změnit povolání. Jenže ona je vůbec měnit nechce.

Co ji ve filmovém příběhu potká?
Setká se s mužem, který je úplně jiný než ona. Je to dělník v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu. Sejdou se dva světy - svět křehké intelektuálky, schované, nerozvinuté introvertní ženy, a svět machisty, jednoduchého, zvířecího lidského typu. Oba se snaží, aby spolu mohli být, ale ta cesta je strašně komplikovaná. Spíš než o výsledku je film o té cestě, o tom, jak se dvě duše, ve kterých to zahořelo, snaží k sobě dostat, a jak je to bolestné.

To by bylo, aby se nenašel producent pro Eldorádo, když se našel například pro film Bohdana Slámy Štěstí...
Nojo, jenže my nemáme hvězdné obsazení Geislerová - Vilhelmová - Liška.

Máte obsazení s Petrou Špalkovou.
Nic si nenamlouvejme, tak silný obchodní artikl zase nejsem. Jsem zakořeněná v povědomí návštěvníků divadel, ale ne v povědomí lidí, kteří se do divadla moc nedostanou. V Čechách chodí do divadla zhruba čtyři procenta populace, na Slovensku dokonce jedno procento. A když chcete prodat film, musíte v něm mít toho, kdo je známý mediálně úplně jiným způsobem než já. Tím spíš, když hodláte točit téma, které neslibuje, že přitáhne stejné davy jako třeba Snowboarďáci. Je to prostě jiný žánr. Vezme-li Eldorádo do ruky nějaký producent, bude to asi shoda náhod, okolností, přátelských vazeb a dvě kila štěstí navrch.

Když už tu padlo slovo o Slovensku: Jak se vám pracovalo se slovenským režisérem Martinem Šulíkem při natáčení jeho filmu Sluneční stát?
Jako herečka i jako žena mám totální slabost pro Slováky. Mám samozřejmě ráda i Slovenky. Asi je to tím, že jsou mezi Maďarskem a námi, a tak mají v sobě temperament, divokost i laskavost. Nevím, co to je, ale mají toho o deset deka víc než my.

A jak to má namícháno Martin Šulík?
Když čte člověk knihy o Evaldu Schormovi, nebo když si o něm nechá vyprávět od jeho kolegů, dozví se, jak se vždycky tvářil, že nic neví, a dal hercům pocit, že si to tvoří sami. Ti méně moudří nikdy nepřišli na to, že to vlastně celé režíroval on.
Martin Šulík je v něčem podobný. Nestaví se jako uzurpátorský typ se silnou koncepcí, který chce přísně vést. Vystupuje v poloze toho, kdo se spíš ptá a říká: "Ja neviem, to je vaša vec." Přitom ale cítíte, že má jasnou představu. Při zkouškách nějaké téma vyzdvihl, jiné potlačil, něco se měnilo a hodně se nechal inspirovat tím, jak to fungovalo mezi námi.
A pak přišlo samotné natáčení, a takový tobogán jsem v životě nezažila. Nevím, jestli má Martin Šulík nějaké dobré prášky od doktora, které zvyšují ostrovtip. Pokud to má takhle usazené v mozku sám od sebe, je to neskutečné. Dvanáct hodin jeho ostrovtipu bylo k neunesení. Maskérky to druhý den vzdaly, protože jsem měla po obličeji dvě strouhy, jak jsem si vždycky smíchy rozbrečela make up. Natáčení Slunečního státu byla absolutně radostná záležitost.

42vik13 ()Je to i tím, že Martin Šulík zůstává věrný širšímu pracovnímu štábu lidí?
Martin Šulík pracuje se štábem, se kterým dělá už čtvrtý nebo pátý film v pořadí. Ti lidé jsou vděčni, že s nimi spolupráci nepřerušil, a byli tomu filmu absolutně oddáni. Bylo cítit, že nikdo z nich nedělal primárně pro peníze. Celé dny se tam rozléhal nakažlivý smích a nikdo necítil únavu, i když se někdy natáčelo opravdu dlouho. Nevím, kolikrát v životě budu mít šanci zažít něco podobného.

Vzpíráte se někdy? Jsou věci, které byste na jevišti nebo ve filmu nikdy neřekla nebo nezahrála?
Člověk se vzpírá spíš tomu, když cítí, že dialog je strašně literární. Že se herci předepisuje něco, co by živý člověk takhle nikdy nevyřkl. Pokud to ovšem není charakterotvorné, pokud nehrajete člověka, který se tak vyjadřuje pořád.
Někdy narazím na problém docela obyčejného studu. Ve filmu Sluneční stát měla být erotická scéna s Lubošem Kostelným, ve které jsem měla být nahá. Tehdy jsem Martina Šulíka hned poprosila, jestli se toho můžeme vyvarovat, protože by mi to zničilo celé natáčení. Řekla jsem, že pokud to cítí jako nutnost, tak to podstoupím, ale bude mě to stát strašné úsilí a bude mi z toho vnitřně špatně. A on odpověděl, že na nahotě vůbec netrvá, a ať tedy zůstanu v prádle. Kdybych musela být nahá, asi bych hodně bojovala, jestli tu roli mám přijmout nebo ne.
Mohu se svléknout leda před režisérem, kterému věřím, že toho nezneužije, že to má v jeho příběhu významovou, estetickou hodnotu, a že se nebudu svlékat jen proto, aby se národ podíval. Národ se stejně podívá, s tím se u tohoto povolání asi musí počítat. Ale film francouzského režiséra Patrice Chéreaua Intimita, který nasbíral tři Zlaté medvědy na festivalu v Berlíně, bych asi točit nemohla. Před tím moje touha být herečkou končí. Vaše povolání by totiž mělo být snesitelné i pro vašeho partnera. Kromě toho, že mám meze ve vlastním studu. Když jsem ve Smradech měla být jen zády, ale nahá, bilo mi srdce jako splašené.

Je tohle dané, nebo si člověk časem zvykne?
Asi dané. Mně nevadilo svléknout se na jevišti do půl těla, ale když jsem toho ušetřena, jsem radši.

Co je pro vás náročnější - točit film, nebo hrát na jevišti?
Každé má svoje pro i proti. Divadlo je samozřejmě fyzicky náročnější. A navíc není divadlo jako divadlo. Zkoušet čtyři hodiny naplno v Národním, kde je prostor jeviště tak veliký, to představuje o sto procent větší námahu než třeba v Divadle Na zábradlí. Národní si žádá větší fyzický výkon, silnější hlas, větší energii.

Divadlo vzniká tady a teď, zatímco film možná někdy bude... Jak vy, jako herečka, vnímáte tu odlišnost?
Film je zase trvalý, jeho výhodou je, že je váš výkon jednou zaznamenaný. Když člověk po letech vidí, co kdysi dělal, je příjemné, že už na tom nevidí jen chyby, ale připadá mu to roztomilé a půvabné. Je hezké, že ve filmu je to zachyceno navěky. Film má navíc jinou výpovědní sílu než divadlo, dává možnost úplného detailu. Když pracujete s režisérem, který vás má nějakým způsobem rád jako herce, jistě se vám bude v určitých chvílích kamerou dívat zblízka do očí, zachytí ve vás něco, co divadlo díky vzdálenosti zachytit nedokáže. Divadlo je naproti tomu živé, nabízí živý kontakt. Už bych se asi nedokázala obejít bez rituálu, který přináší jen život u divadla. Jste tam hodinu předem s kamarády. Žvaníte s holkama, děláte vtipy. Díky tomu, že hraju v Praze na více místech, je to pro mě způsob života.

V jednom rozhovoru jste řekla, že toužíte zahrát si v pořádné komedii a že se s kamarádem chystáte něco si sami napsat. Jak jste s tím daleko?
Mám kolem sebe spoustu workoholiků, a tak vím, že mnoho lidí má méně času než já, ale to je mi jedno. Podstatné je, že cítím, že mám na sebe málo času.
A jak už mám něco za sebou, čím dál víc mi připadá důležité soustředit se na svůj osobní život, na přírodu. Před třemi lety jsem začala jezdit na koních. Teď jsou samé Hubertovy jízdy a já na ně nemohu, protože jsem vázaná v Praze, a ježdění už mi strašně chybí. Když cváláte bez sedla na kobyle v horské bouřce za soumraku v lese, pak vás žádné Vladařky Závisti nemohou omámit. Protože takový zážitek je závistihodný. Já prostě ten kontakt s přírodou potřebuju.

Plánovali jste ale napsat hru?
Říkali jsme si, že bychom možná v zimě něco napsali. Ale vyměním to asi za lyže, budu jezdit na koních, půjdu si zabruslit na stadion. Mám za sebou troje prázdniny vyplněné účinkováním na Pražském hradě na Shakespearovských slavnostech, a už toho bylo tak akorát. Hlas mám unavený, chce to odpočívat, spát deset hodin denně, jíst, po snídani si jít lehnout s nějakou pěknou knihou, rozmazlovat se. Takže na naši hru asi dojde až později.

A jaká by měla být?
Spontánní. Zábavná. Třeskutě vtipná. Dobrá. Spíše pohybové divadlo. Moc slov tam nebude. Pohybové divadlo je to, po čem toužím, jsem totiž velice neposedná. Na druhé straně se ale zase tak ráda válím a vysedávám po kavárnách, že to je sporné. Jsem schopná jeden den ujít třicet kilometrů, druhý den jezdit tři hodiny na koni, a potom čtyři dny proválet a prošourat po kavárnách. Strávit odpoledne v posteli a pozorovat, jak venku prší, to jsou krásné chvíle!

To je umění rovnováhy.
Vida, tak vyvážená jsem velice.

K jakým myšlenkám vás přivedla role matky v Tycově filmu Smradi?
Ten film mě donutil přemýšlet o tom, co za život mají ženy, které veškerou energii zaměřují jen na rodinu. Co dělají, když jim děti vyrostou a odejdou z domova? Vzpomínají? Nebo do dětí hučí, ať mají rychle vnoučata, aby zase bylo o koho se starat? Padala na mě z toho tak trochu tíseň. Přemýšlela jsem, kde se v ženách tohoto formátu bere síla takhle se vydávat pro druhé. Asi v tom musí cítit hodně velké poslání a naplnění. Smutku se asi nevyhnou. Já mám takovou zkušenost, že když se něco v osobním životě nedaří, tak mám aspoň dobrou práci. Tam člověk přijde na jiné myšlenky, něco zažije, něco se tam pohne směrem od deprese a úzkosti.
Muži mají pravdu, když tvrdí, že práce je nejvěrnější milenka. Stejně to asi cítí každý, kdo má svoji práci rád. Když máte jen osobní život, vnímáte asi všechno jinak, zjitřeněji. A vztah k dětem... Moje valašská babička říkávala: "Do třech roků chováš krála, pak už enem srála." Jsou nádherné. Milé rozkošné děti. A tak trochu smradi.

42vik16 ()Ve filmu Smradi rodina adoptuje dva romské chlapce. A nemá to vždycky jednoduché. Jsme opravdu xenofobní národ?
Myslím, že soužití odlišných etnických skupin je z principu těžké. Nemůžete se zlobit na člověka, že je odlišný, protože to je jeho genofond, on s tím nepohne, nebo pohne za cenu strašlivé každodenní oběti. Asi jsme xenofobní, ale ta věc má dvě strany. Není přece nic jednoduchého sžít se s někým, kdo má úplně jiné návyky, jinak chápe pojmy, lákají ho jiné věci, něco v něm nevypěstujete, protože mu to není dáno.

Dostala jste už šanci účinkovat v hodně různorodých rolích. Je přesto role, jaká se vám zatím nenaskytla, a moc byste o ni stála?
Když čtu romány Thomase Manna, a čtu je od doby, kdy jsem hrála Madamme Chauchatovou v dramatizaci jeho Kouzelného vrchu, říkám si: Tohle je drama jako víno, to je postava, to je materiálu. Hrát ji, to byla nádhera. Člověku se stýská po tak kvalitním scénáři, po tak komplikované, citlivě, a přitom kriticky nazírané bytosti. Po tom bažím spíš než po tom, se kterým režisérem bych chtěla pracovat nebo s jakým kolegou bych chtěla hrát.
Jde o to, aby člověk otevřel nepovrchní téma, které ho opravdu bude zajímat. Napsané někým, kdo šel životem poctivě a poctivě o něm vypráví. Moc se mi například líbí postava Toni z Mannova románu Buddenbrookovi. Je rozkoš to číst, a ještě větší rozkoš by byla si to zahrát. Autor vypráví tak, že vám dá spoustu materiálu na přemýšlení. Takové věci u mě spouštějí imaginaci. Člověk potřebuje číst roli, která mu spustí fantazii natolik, že pak bude moci s rozkoší tvořit a vybírat, který z deseti nápadů je dobrý.

Lákalo by vás divadlo jednoho herce?
Ne. Nevím, jak to říct, snad tak, že když se sama lechtám, tak se nesměju. Někteří lidé pro ně mají vnitřní rozměr, a já jim to neberu. Možná, že k tomu teprve dozraju, a od padesáti třeba nebudu dělat nic jiného. Dnes si ale nedovedu představit, co by mě na tom mohlo bavit.

Učíte pořád herectví na konzervatoři?
Mám jeden ročník, který už učím pátým rokem. Učení je náročné. Dokážete odhadnout, kdo je takzvaný široký talent, v podstatě během první hodiny, kdy ty lidi vidíte. Dokážete také odhadnout, s čím kdo bude mít potíže. Také to, kdo je vychytralý a dovede dobře počítat. V čem spočívá jeho představa o tom, že bude hercem. S tím já sice mám problém, protože jsem příliš důvěřivá, ale postupem času mi to dochází. Někteří lidé jsou hodně talentovaní, ale nevypadají jako z titulní strany Cosmopolitanu, a tak v současné době dostanou role později, i když jsou třeba nejlepší z ročníku.

Jde víc o vizáž než o talent?
Jistě, že ti talentovaní nakonec práci dostanou, protože je všichni potřebují. Za pět let tu budou nové nádherné sedmnáctileté kometky, které naplní hlad po atraktivitě, a vy doufáte, že ti mladí herci, kteří do sebe investovali poctivou práci, potom prorazí. Samozřejmě, že obvolávám známé režiséry, ať se na ně aspoň chodí dívat, zvu je na studentská představení. To je asi tak to jediné, co pro studenty můžete udělat. Většina lidí od divadla opravdu chodí. Nebo se někdo sám ozve, že slyšel, že vedu ročník, a žádá doporučení.

Nerada mluvíte na téma vy a váš bratr Jakub Špalek. Máte obavu, že už všechno bylo řečeno, a nechcete nudit. Není to ale báječné, mít bratra, který má stejné zájmy, je to podobný člověk jako vy a dá se vnímat jako opora?
Určitě jsme si vzájemně v životě oporou. Když máte v rodině někoho, kdo je z vaší profese, a chcete si povídat o práci, je to skvělé. Dialog spolu vedeme pořád, ale já jsem byla první, kdo zakázal u rodinných obědů rozebírat třeba finanční situaci Spolku Kašpar, případně jaká kde byla premiéra. Ale určitě fungujeme jako vzájemná sourozenecká opora. Koho už by měl mít člověk v nouzi, než svého partnera, rodiče a sourozence.

PETRA ŠPALKOVÁ (nar. 1975)    
Divadelní a filmová herečka, pedagožka. V současné době je v angažmá v Národním divadle v Praze. Od pěti let účinkovala v brněnském Divadle na provázku, v prvním angažmá byla v Divadle Kašpar, vedeném jejím bratrem Jakubem. Postupně hrála na scéně pražského Činoherního klubu, Divadla Na zábradlí, hostovala v Divadle v Řeznické, v Divadle v Celetné, v Dejvickém divadle a jinde. Po tři sezóny vystupovala v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. Hrála mimo jiné ve filmech Šakalí léta, Kolja, Babí léto, Smradi, Sluneční stát. Držitelka ceny Thálie a ceny Alfreda Radoka (Talent roku). Učí na pražské konzervatoři.

Snímky: HN - Jan Šilpoch