Pro svůj pracovní trh Češi nestačí


Konečně politikům v České republice došlo, že důsledky už více než dvacet let trvající nízké porodnosti činí i u nás reformu penzijního systému neodkladnou. Všichni vědí, že kdyby se do toho jablka kouslo dříve, nemuselo být tak kyselé. A že jednou nebude kam uhýbat, věděli už nejméně deset let ti, kdo nechtěli nevědět, protože věková skladba populace je s rozumnou mírou jistoty průhledná na půl století dopředu.
Stejné strkání hlavy do písku trvá, pokud se týče politické reakce na důsledky poklesu porodnosti pro český trh práce. Fakta jsou známa také už řadu let.

Málo dětí pro trh práce

První dramatický pokles v počtu narozených dětí nastal v roce 1980 - ze 190 tisíc dětí, které se rodily v polovině sedmdesátých let, poklesl počet narozených na 140 tisíc. Druhý zlom přinesl počátek devadesátých let. Počet dětí narozených ročně klesl v roce 1995 poprvé pod sto tisíc ročně.
A nad toto číslo už se sotva kdy dostaneme, je to vepsáno v reprodukčním mechanismu. Na sto potenciálních matek z generace, která vstoupila do reprodukčního věku na počátku devadesátých let a dnes se jim šance mít dítě pomalu uzavírá, se narodí asi 120 dětí. Bude tedy na jejich místě o generaci dál 60 potenciálních matek. Aby pak bylo vnuček stejně jako babiček, musela by každá z nich mít v průměru asi čtyři děti. Netřeba být ani sociologem, aby člověk věděl, jak je to asi pravděpodobné.

Lépe už nebude

Musíme tedy s rozumnou mírou opatrnosti předpokládat, že v horizontu dvou - tří desetiletí přijde další dramatický pokles počtu narozených dětí. Pokud jde o reprodukční mocnost české populace, lépe už nebude: bude hůř.
Slabé ročníky procházejí s decimujícím účinem nejprve vzdělávacím systémem. Vzrušení kolem zavíraných obecných škol postoupilo na polemiky kolem redukce středních škol. Po roce 2006 dorazí nedostatek studentů na úroveň škol vysokých.
Ať už potom zvýšíme podíl těch, co mají přes dvacet a ještě studují, na třicet anebo na padesát procent, jednou ty slabé ročníky na pracovní trh přijdou.
Zkušenosti zemí, které už prošly procesem, jenž nás teprve čeká, ukazují, jak naivní je myslet si, že se nic neděje: alespoň se sníží nezaměstnanost. Nezaměstnanost je vždycky strukturální, i při převisu nabídky na pracovním trhu celé profese citelně chybějí. Máme desetiprocentní nezaměstnanost, ale bez ukrajinských dělníků by naše stavebnictví kolabovalo.

Čas na imigraci

Nechceme-li tedy, aby nám k napjatým nerovnováhám penzijního systému a zdravotnictví, ke kterým jsme se dostali pošetilým odsouváním problémů, přibyla další nerovnováha na pracovním trhu, je nejvyšší čas formulovat státní imigrační politiku.
Jen velkorysé řešení však může přinést žádoucí výsledek: z hlediska dlouhodobého výhledu bychom měli v příštím desetiletí přijmout asi jeden milión imigrantů. Vzhledem k tomu, že tu už dnes máme přes půl miliónu imigrantů, kteří se pohybují v šedé zóně mezi pobytem s vízem nad čtyřicet dnů, přes pracovní povolení na jeden rok po ilegální pobyt, není to velké číslo.

Úkoly pro politiky

Agenda, která leží dnes politikům na stole, je přehledná a jasná: jasně oddělit azylovou politiku od politiky imigrační. Uzavřít "imigrační experiment" se státy, odkud k nám skoro nikdo nechce. Pro imigrační politiku stanovit jasná pravidla a kvóty a v jejich rámci ji otevřít pro národy, které zájem u nás žít skutečně mají, tedy zejména Ukrajince a drobné podnikatele z Dálného východu.
Vyčistit Augiášův chlév cizinecké policie, kde si policisté s měsíčním příjmem 15 tisíc kupují domy za několik miliónů. Zkrátit desetileté čekání na trvalý pobyt na polovinu a roční obnovování povolení pobytu zprůhlednit. Stanovit jeho pravidla tak, aby zanikl prostor pro mafie, které zprostředkovávají povolení k pobytu a korumpují naše úředníky z peněz vydíraných z imigrantů. Slušných lidí, kteří nemají jiný zájmem, než tu poctivě pracovat a případně se i usadit, a místo toho se ocitají v mlýnech podsvětí.
A také vysvětlovat Čechům, že když nemají děti, jiná cesta, než řízená imigrace do budoucnosti nevede. Nechopí-li se jí český stát, zůstane v rukou gangsterů.
Autor, sociolog, je děkanem Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě Brno

Agenda, která leží dnes politikům na stole, je jasná: oddělit azylovou politiku od imigrační. Uzavřít "imigrační experiment" se státy, odkud k nám skoro nikdo nechce. Naopak otevřít ji pro národy, které zájem u nás žít mají.