Ohlasy


Klasifikace a hodnocení
Celkem pravidelně se s blížícím termínem vydávání školních vysvědčení rozvíjí diskuse o způsobech hodnocení a klasifikace ve školské soustavě.
K pedagogům, kteří mají být odborníky na tuto činnost z profese, se v časech před a hlavně po obdrženém vysvědčení přidávají rodiče a příbuzní žáků a studentů. Řeč se pak vede zejména o objektivitě hodnotitelů a důsledcích, které ze sdělených výsledků vyplývají pro "postižené".
Bohužel, nesoulad očekávaných představ rodičů s klasifikovanými výsledky dítěte vedl i k nejedné naprosto zbytečné životní tragédii. Už samotný fakt existence dokonaných dětských sebevražd a pokusů o ně by měl nepochybně vést k úvaze, zda stávající praxe je vůbec humánní.
Co napoví tradiční pětistupňová škála známek o skutečné úrovni zvládnutí daného učiva konkrétním dítětem? Pro její zdánlivou nedostatečnost si ji ostatně mnozí vyučující navíc sami doplňují o další mezistupně. Jakou kvalitu znalosti učiva ale asi vyjadřuje horší čtyřka nebo lepší pětka? Lze od školní klasifikace očekávat alespoň určitou kladnou motivační funkci?
I přes veškerou snahu o standardizaci zůstává klasifikace v současné podobě většinou pouhým subjektivně laděným srovnáváním jisté momentální úrovně znalostí, dovedností a schopností jednotlivců v daném kolektivu.
Chabá užitečnost klasifikace se ještě zvýrazní, když si uvědomíme základní fakt, že všechny vlastnosti osobnosti každého z nás jsou od přírody značně různorodé. Nesrovnáváme tak nesrovnatelné?
Přitom tento proces klasifikace nebývá v některých případech zcela nevinný. Ve známce se také lehce může skrývat i pocit sympatie a antipatie, známka se dá zneužít i jako prostředek k udržování kázně.
Nebylo by proto vhodnější spojovat průběžné i závěrečné hodnocení s příslušnou dílčí, pololetní i závěrečnou klasifikací a použít přitom pouhou dvoustupňovou škálu? Pochopitelně s uvedením konkrétního obsahu učiva na základě příslušných kompetencí školního vzdělávacího programu.
Auto řídit umíme, nebo neumíme. Jistá úroveň mezi těmito dvěma krajními body je sice možná, ale životu nebezpečná. Takže například výpovědní hodnota tvrzení "Umí číst plynule", případně "Prozatím neumí číst plynule", je podstatnější než mnohastupňová kvantifikace.
Zná, či dosud nezná. Zvládl(a), nebo dosud nezvládl(a). Rozumí, nebo dosud nerozumí příslušnému dílčímu problému. To by mělo zajímat naše "školní filatelisty" před i za katedrou především. Aby závěrečné společné hodnocení s klasifikací mělo kupříkladu podobu: "Zvládl(a) ročníkový program." A nikoliv znění: "Doposud nezvládl(a) ročníkový program."
Pavel Táborský, taborsky.pavel@tiscali.cz


Odraz skutečnosti v jazyce

Když vyšel můj kritický článek k novoročnímu projevu prezidenta Václava Klause (HN 3. ledna), reagovala na něj Ivana Kyzourová z Kanceláře prezidenta republiky ve smyslu, ať mluví prezident obecně či konkrétně, stejně se nezavděčí.
V Orientu bývá zvykem poděkovat za kritiku, neboť objasňuje citlivá místa nejen jedince, ale i systému, ve kterém žije. Kde bývá jednostranné přijímání, bývá také nějaká chyba - buď jde o totalitní pochlebování nebo o kult osobnosti, a to přece nechceme.
Vzápětí otiskly Hospodářské noviny další můj článek o rovných šancích žen a mužů (HN 7. ledna), kterému vytýká Alena Faltýsková z Prahy, že je snůškou frází, a tvrdí, že za svoji svobodu či její nedostatek si může každý sám. V orientálním duchu děkuji za kritickou připomínku.
Nejde však jen o mě, ale také o výsledky výzkumů českého Sociologického ústavu a o skutečnost, že rovněž programy Evropské unie vyhlašované na podporu "gender mainstreamingu" se opírají o doložená fakta. Jinak by nebyl důvod je vyhlašovat.
Napadá mě, zdali se zde neprojevuje syndrom manipulace, o kterém vyšlo i v češtině pár knih. Jsou v nich vyjmenovány i znaky osobností manipulujících a manipulovaných. Mezi nejvýraznější symptom manipulované osobnosti pak patří, že se dívá na svět očima manipulátora.
Pro hodně českých žen je příznačný pohled na svět skrze muže. Cítí potřebu je bránit a obhajovat, i když se muži sami vůbec necítí ohroženi.
Paní Faltýskové nevadí, že prezident republiky oslovil v novoročním projevu pouze vážené občany, ona se cítí být váženým občanem. Kultura používaného jazyka se promítá do skutečnosti a skutečnost se obráží v jazyce. Genderová necitlivost jazyka jen reflektuje genderovou realitu a naopak; genderová skutečnost se promítá do jazyka.
Tak či onak, nejdůležitější je, že se situace zlepšuje, jak píše Jana Kadeřábková z Masarykovy univerzity v Brně, a že si můžeme na téma rovných šancí svobodně a otevřeně vyměňovat názory.
Marie Haisová, Praha