Čeští otcové o výchovu dětí stojí

V České republice se každoročně rozvádí přibližně 20 tisíc manželství s nezletilými dětmi. Většina dětí je pak následně svěřována do výchovy matkám - stabilně se to týká devadesáti procent případů.
Otcové se se svými dětmi mohou pouze stýkat, a to ještě ve velice omezeném rozsahu. Pravidlem bývá určení takzvaného "širokého styku" na dva víkendy v měsíci, což ovšem otce po rozvodu staví do role pouhého návštěvníka svých dětí, nikoliv jejich vychovatele. Proti takovéto diskriminaci protestují někteří tátové až u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Předsudky soudů

Společenskou potřebu změny tohoto stavu a protiotcovské atmosféry panující u českých soudů, potvrdil v lednu i Ústavní soud ve svém široce publikovaném nálezu ve věci bývalých manželů Slavíčkových.
Na druhé straně však někteří představitelé českých soudních struktur zarputile setrvávají ve svých předsudcích a tvrdí, že údajně devadesát procent mužů chce mít zcela dobrovolně po rozvodu děti z krku a úprava styku jen o víkendu jednou za čtrnáct dnů jim vyhovuje.

Jak je to doopravdy?

Na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy nedávno úspěšně obhájila svou bakalářskou práci slečna M. K. Zabývala se v ní pohledy otců na rozvody a porozvodovou péči o děti.
Na svou bakalářskou práci navázala ještě analýzou návrhu otců na svěření dětí do výchovy, v níž zpracovala anketní šetření u Obvodního soudu pro Prahu 4. Oslovení otcové - účastníci soudních řízení o výchovu nezletilých dětí - byli tázáni, zda podávali návrh na svěření dětí do své výhradní výchovy nebo do výchovy střídavé, nebo zda o to neusilovali a z jakého důvodu.
Výsledky analýzy jsou jednoznačné: 43,3 procenta oslovených otců navrhovalo svěření dětí do své nebo střídavé výchovy a ve svém návrhu setrvalo v průběhu celého řízení. Další 3,3 procenta otců svěření dětí do své výchovy původně navrhovalo, později však svůj návrh vzalo zpět.
O svěření dětí do své výchovy neusilovalo 53,3 procenta otců. Z tohoto počtu ale jen 27,3 procenta pro nezájem o výchovu.
Zbývající otcové, kteří návrh na svěření dětí do své výchovy u Obvodního soudu pro Prahu 4 nepodali, ve skutečnosti zájem o jejich výchovu měli. Předem se jí však vzdali, a to zejména proto, že si byli vědomi nejistoty výsledku a naopak jistoty utrpení svého i svých dětí, pokud by se zaběhlému a otce diskriminujícímu systému protivili.
Jak to tedy často bývá, všechno je jinak: Většina českých tátů o porozvodovou výchovu svých dětí stojí!

Kvalita má rozhodovat

Při troše soudnosti tento pravý stav opatrovnických věcí mohou vnímat i čeští soudci. A pak mohou soudit podle skutečných kvalit rodičů, nikoliv jen podle odlidštěných šablon.
K tomu je ostatně vede i zákon. Řízení ve věcech péče o nezletilé děti jsou v České republice totiž vedena podle zásady oficiality. Soudy mají tedy povinnost tyto věci projednávat a rozhodovat z moci úřední.
V praxi rozhodování o výchově dětí po rozvodu nebo rozchodu rodičů to tedy znamená, že soudy musí samy zjišťovat, který rodič dokáže zajistit kvalitnější výchovu z hlediska příznivého a všestranného vývoje dítěte. Podle zákona pak soud takovému rodiči musí dítě svěřit do výchovy bez ohledu na návrhy účastníků řízení, neboť výchova dítěte je podle zákona o rodině i podle lidské přirozenosti nejen právem rodičů, ale i jejich povinností.
Pokud by české soudy tuto právní úpravu své činnosti respektovaly, tak by jistě počet svěřených dětí do výchovy otců byl výrazně vyšší, obdobně jako je tomu v jiných zemích.
Nikdo nemůže tvrdit, že mezi českými rodiči je takový hrozivý nepoměr kvalit matek a otců! Zde je třeba poukázat i na obecně platnou Gaussovu křivku rozložení kvalit v lidské populaci.
Autor je zmocněncem sdružení Spravedlnost dětem