glosa
Dvakrát ročně se na rodiče obrací bezpočet hlasů. Neberte vysvědčení moc vážně, naléhají ve snaze chránit zdraví, ba i životy mládeže.
Zajímavé. Závěrečný účet netřeba brát moc vážně, ale zbylých deset měsíců tuhý školský systém interpretuje málem každou špatnou známku jako varování pro celou rodinu.
Na třídní schůzky naštěstí většinou chodí manželka, ale i tak jsem to několikrát viděl: rodiče se v lavicích tísní jako nepovedeně přerostlé bytosti, ovšem tátové a matky čtyřkařů vypadají ještě hůř než ostatní. Sklesle slibují učitelům nápravu a v duchu si už plánují sled sankcí a kárných opatření.
Když však tvrdím, že známkování v české podobě je nesmyslné, není to kvůli tátům a mámám několika spolužáků mých dětí. Myslím si to už desítky let, od doby, kdy jsem coby žák zažil známkování výroby ptačí budky, skoku přes bednu či zpěvu v době mutování. Bohužel, tradicím se v českém školství daří, a tak tyto absurdnosti přežily dodnes.
Jak známo, znalosti trojkařů z jedné školy odpovídají těm, které jinde získali premianti. Stejně tak se ví, že známky neslouží jen jako nástroj hodnocení, ale i trestání a vynucování autority. Proto mě víc než vysvědčení zajímá, co mé děti umí. Jsem s tím smířen, neb vím, že zániku známkování se nedožiji. Tradice je přece třeba udržovat živé... Martin Denemark
