Ohlasy


Kdo ohrožuje rodinu?

Na začátku článku o registrovaném partnerství (Tolerovat ano, privilegovat nikoli, HN 14. ledna) Roman Joch vychází z premisy, že dospělí mají právo činit si ve svých ložnicích, co chtějí, jde-li o činnost oboustranně dobrovolnou. Na konci dochází k "logickému" závěru, že takové právo by mohlo vést i k tomu, že bychom nakonec tolerovali i sexuální soužití blízkých příbuzných, tedy incest. Což každý soudný člověk zavrhne.
Jako průměrná občanka tohoto státu používající mozek jsem nepostřehla, že by se gayové a lesbičky snažili registrovaným partnerstvím uzákonit své právo na ložnicové dovádění s osobou stejného pohlaví; to už mají. Jde o to, aby mohli uzavřít právně uznatelný svazek, ve kterém by oba partneři měli práva (a povinnosti), srovnatelná s právy (a povinnostmi) manželů v manželském svazku.
Pan Joch je ochoten v krajním případě TOLEROVAT, že homosexuálové v přítmí svých ložnic provozují prasečinky, ke kterým se heterosexuál nesníží, ovšem právo na to, aby měli ve svých vztazích stejné možnosti, práva a povinnosti, už považuje za PRIVILEGIUM.
Autor očividně ještě nedospěl k poznání, že jsme-li všichni lidé, máme stejná práva. Také že normální vztah dvou lidí není založen jen na sexu, ale prvotně jde o blízkost, lásku a podporu člověku, kterého miluji a s kterým chci sdílet život. Abych zbytečně nezdůrazňovala jen city a splynutí duší. Nezanedbatelná část mužů a žen zakládá rodinu také proto, aby pocítili jistotu materiální. Registrovaným partnerstvím se snažíme tento normální vztah nastolit, se všemi právními důsledky.
Za použití několika nezpochybnitelných pravd se pan Joch snaží vytvořit konstrukci, na které by ukřižoval návrh registrovaného partnerství z pozice ochránce rodiny a dítěte.
Jsem matkou, vychovávám dvě děti a nikdy jsem nebyla vdaná. Manželství si nesmírně vážím, leč nijak tento stav neglorifikuji. Jsem také méněcennou jednotkou, protože nejsem matka s otcem za zády? Nemyslím si to. Jsou méněcennými ty rodiny, které děti mít nemohou? Nemyslím si to. Dokonce bych neodsuzovala ani ty manžele, kteří děti jednoduše mít nechtějí.
Nejsem dostatečně odborně zdatná, abych mohla uvádět všechna pro a proti osvojení dítěte dvěma lidmi stejného pohlaví. Ale jen pro zamyšlení. Vadilo by "strážcům čistoty" rodiny, kdyby zákon umožnil, aby osamělé dítě adoptovaly třeba dvě heterosexuální sestry s vysokoškolským vzděláním žijící ve společné domácnosti? Nebo jedna žena? Odebral by pan Joch dítě matce, která si uvědomí svou orientaci a zvolí život s přítelkyní? Zdají se mu lepším řešením SOS vesničky, kde se o několik dětí stará jedna teta? Nebo co nechat děti v kojeňáku či dětském domově jako dosud?
Možnost adopce dítěte do rodiny dvou homosexuálních partnerů je hlavně hypotetický strašák v hlavách těch, kterým registrované partnerství vadí ze zásady.
Radka Machová, Zlín

Nebudeme nikdy stejní

Manžel by mne označil za "emancipovanou", já se tak cítím také, ale asi tomu přikládám trochu jiný význam než feministky: za svoji svobodu či její nedostatek si může každý sám. V manželství a ve vztazích s opačným pohlavím i v jiných oblastech.
S některými příspěvky k tématu rovných příležitostí (HN 7. ledna) nemohu než souhlasit. Zvlášť se mi líbí ten, který napsala Jana Patková: je to tak, muži a ženy prostě stejní nejsou, nikdy nebudou, a vždy budou mít ve společnosti role v mnoha ohledech rozdílné.
Z jiného soudku je článek paní Haisové - jsou to především navršené fráze. To, že ženy mají mít přístup ke všem druhům práce, nám pravda ukládá Evropská unie, zní to hezky rovnostářsky, pokud tato zásada není uplatňována ad absurdum.
Považovala bych spíš za zvýhodnění žen, že nemají pracovat například v dolech či přetlakových komorách. Feminismus se podle mne soustřeďuje na věci nepodstatné a často směšné.
Třeba na užívání mužského rodu jakožto generického. Na novoročním projevu prezidenta republiky mi může vadit spousta věcí, rozhodně ale ne to, že nás oslovil jako "občany" a zapomněl dodat "občanky". Alena Faltýsková, Praha


Nejde mít vše hned

I když se v poslední době mluví o ženských a mužských otázkách, rovnosti příležitostí a genderové vyrovnanosti více, další diskuse je vždycky k dobru věci (HN 7. ledna). Jsem ráda, že se již mnohých stereotypů zbavujeme. Výchova už není záležitostí jen ženskou, zapojují se i muži. S dětmi můžeme studovat, cestovat, chodit do restaurací nebo na výstavy. To ještě v době, kdy mě coby batole vychovávali mí rodiče, možné nebylo.
Nemůžeme chtít všechno hned a nemůžeme sebe a všechny ostatní změnit mávnutím kouzelného proutku. Zvláště ne po čtyřicetiletém marasmu, který tu panoval. Važme si tedy svobody, kterou máme. Ne všude mají ženy stejné možnosti. Jana Kadeřábková,
studentka Masarykovy univerzity Brno