Varianta socialistické ideologie
Politika "rovných příležitostí", kterou se u nás v poslední době snaží protlačit feministická lobby, je cestou do pekel. Trváním na principu "za stejnou práci stejný plat" či také na striktně rovné dělbě domácích prací feministky prozrazují, že jim nejde o rovnost v právech (která už fakticky existuje), nýbrž o rovnost ve výsledku.
"Rovné příležitosti" jsou tak další variantou socialistické ideologie, která se snaží prosadit světlé zítřky i za cenu omezení lidské svobody.
Ekonomie diskriminace
V současné době genderových studií a feminismu bývá zapomínáno, co poučného říká o diskriminaci standardní ekonomie.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker, který napsal disertaci o ekonomii diskriminace (1957), vtipně poznamenal, že o diskriminaci či předsudku se obvykle nehovoří, když někdo dává přednost půvabné hollywoodské herečce před jinou ženou.
Avšak tvrdí se, že jde o diskriminaci, když někdo dává přednost bydlení vedle bělochů před bydlením vedle černochů. Přitom jsou oba jevy z ekonomického hlediska totožné.
Jestliže má nějaký jedinec "chuť diskriminovat", musí jednat, jako by byl ochotný něco platit - buď přímo, nebo ve formě sníženého příjmu - za to, aby se spojil s některými osobami a nikoli s jinými.
Například běloch, který odmítne nakupovat u černocha a jde raději do bělošského obchodu o dvě ulice dál, nese náklady ošoupaných podrážek, nebo dokonce vyšší ceny zboží.
Podobně firma, která zaměstná místo ženy muže, ačkoli by mohla ženě nabídnout nižší mzdu, se vzdává části svého zisku.
Rovnost ano. Ale v čem?
Mají-li firmy a podnikatelé vzácné zdroje alokovat efektivním způsobem, musejí přihlížet k věku, rodinnému statutu i pohlaví pracovníků, neboť kalkulují výnosy a náklady z investice.
Princip "za stejnou práci stejný plat" je líbivý, leč nesmyslný. Proč by lidé měli dostávat stejný plat, když se liší věkem, zkušenostmi, nadáním či vzděláním? Proč by majitel čínské restaurace nemohl zohledňovat pohlaví či rasu svých zaměstnanců?
Diferencovaný mzdový systém není pro většinu lidí stigma, nýbrž vysvobození. I méně výkonní a handicapovaní tak mají stále naději na získání zaměstnání.
Pokud by byla nařízena pro všechny stejná (relativně vysoká) mzda, bude většina lidí nezaměstnaných. Jen odlišnou mzdou mohou firmy zohledňovat rozdílnou produktivitu pracovníků. Rovné příležitosti na trhu existují, negarantují však stejný výsledek.
Srovnání průměrných mezd mužů a žen, z nějž vyplývá, že ženy pobírají nižší mzdy než muži, neznamená, že ženy jsou diskriminovány. Tvrdit to je asi stejně smysluplné jako říkat, že jsou na trhu diskriminováni svobodní muži, protože pobírají výrazně menší mzdy než ženatí muži. Například ve Spojených státech a Velké Británii dosahuje tento rozdíl 8 - 30 procent. Existuje však řada jiných vysvětlení tohoto rozdílu než diskriminace.
Že v přístupu k zaměstnání na českém trhu práce nepanuje nerovnost mezi muži a ženami, svědčí i vysoká zaměstnanost žen, která patří k nejvyšším v Evropě. Pracovní participaci českých žen mohou feministky na Západě jen závidět.
Zbytečné heslo
Ekonomie diskriminace nevylučuje, že se někteří rasově či pohlavně předpojatí zaměstnavatelé chovají systematicky iracionálně - tedy projevují preference, které neodpovídají skutečné produktivitě pracovníků. Mohou tak však činit jen krátkodobě, nikoli dlouhodobě. Ve svobodné tržní ekonomice firmy, které diskriminují skutečně bezdůvodně, jsou dříve či později vytlačeny konkurencí z trhu.
Rovné příležitosti jsou zbytečné heslo, protože už dávno existují. Diskriminaci nevyřeší kvóty ani antidiskriminační zákony, nýbrž svobodná konkurence a volný trh.
Autor působí v Centru pro ekonomiku a politiku
