Rovnost příležitostí, tedy rovnost šancí pro muže i ženy. Jen nad málokterým tématem tak vzplanou vášně. Muži a ženy si tu evidentně nerozumějí, každý z nich mluví o něčem jiném. Ale proč, je-li "rovnost" jedním ze základních hesel, jímž se pyšní demokracie?
F akt, že naprostá většina dosavadních dějin byla utvářena muži, je neoddiskutovatelný. Fakt, že demokracie v naprosté většině svých dějin se týkala mužů (svobodných ve smyslu občanském a majetných), také. Fakt, že i některé z úctyhodných a "starých" evropských demokratických států uzákonily hlasovací právo i pro ženy až po druhé světové válce a že tedy leckteré žijící babičky pamatují dobu, kdy neměly právo mluvit do spravování věcí veřejných, rovněž těžko popřít.
Měnit takovou tradici nutně musí být bolestné. Vždyť jak je člověk nerudný, když mu třeba návštěva naruší rozmístění věcí v bytě. A tohle "rozmístění", tedy rozdělení rolí na takzvaně mužské a ženské, má několikatisíciletou tradici! Úplně chápu ta muka, to skřípání v zarezlém soustrojí, jež tak dlouho stojí v jedné pozici, a teď se po něm chce - měřeno historickým časem - blesková změna.
Projevovat pochopení ale není možné donekonečna. Třeba při vzpomínce na desetiletí starou filmovou agitku, kterak vesnické ženy bojovaly o prádelnu. Stačilo zavřít oči a mužské argumenty, proč jsou "ženské" práce a dřina s nimi spojená jejich odvěkým a samozřejmým údělem, byly takřka stejné jako dnešní debaty o "nezměnitelné" roli žen. Udivuje mne, že některé muže udivuje, že leckterým ženám s nimi dochází trpělivost. Patricie Polanská