Těší mne ten nebeský humor
Vánoce jsou pro mne stále opakovaným dobrým vtipem. A dobrý vtip se může vyprávět znovu a znovu a vždycky zůstane vtipem. Každý vypravěč i posluchač si na něm bystří důvtip. Od toho ten český vtip vlastně je.
No řekněte, nedělá si z nás Pán Bůh tím dítětem na slámě a na blátě legraci? A nejen z nás, není to také humorné zpochybnění ďábelských představ o síle a moci?
Mrňous a praštěný Herodes
Světovými dějinami má pohnout dítě bez pozemského táty, mrňous, kterému se jdou poklonit tři zahraniční ministři?! Najednou se rozpadají představy o dvou oddělených světech. Ruší se izolace mezi chudobou a bohatstvím a na chvilku nevíme, co je co.
Vánoční příběh je přece příznivý i k soukromému vlastnictví, protože vedle pastýřského sýra a jehněte tu máte ministerské dary ve zlatě, vonné masti a kadidlové směsi. Ani bulvární média to nestihnou využít ke svému obratu a zprávy se šíří bez jejich přispění.
Vždycky znovu mne chytne ta legrační scéna ze zapadlé betlémské vesničky, ve které se naplní tajnosnubné prorocké řeči, co štimujou do poslední hlásky. Ta nebeská genetika bez inženýrů, odolnost malého človíčka proti hříchu získaná bez výzkumníků, jejich testů na zvířatech a očkování.
Jediný, kdo mi každý rok kazí legraci, je ten praštěný král Herodes, co nesnáší humor. Podřezává jedno dítě po druhém, protože nerozpozná dětský pláč od smíchu. Všechno, v čem nehraje hlavní roli, je tragické, osudové a nefér.
Herodes se vyzná jen v průzkumech veřejného mínění, a jak mu to prognostici spočítají moc nízko, ihned padají hlavy. Nezpoplatní zlato, kadidlo a vonné masti z východu, ale zdaní samotný lidský život. Ale bez něj by betlémské evangelium nebylo věrohodné. Bylo by jak z jiné planety.
Jak se to Čechům povedlo
Vánoční příběh není krutým žertem, co klame lidstvo, jak říká německé slovíčko scherzen, jež porodilo české slovo žert. Není to ani švanda, která je od štvandy, co dokáže uhnat člověka k hořkému pláči. Je to legrace, která je od latinského slova rekreatio, jež se užívalo pro školní přestávku, klasiky zvanou rekrací.
Poctivým překladem je však znovuzrození či nové stvoření. Češi vždycky té latině rozuměli po svém, a tak si to přesmykli na legraci. Ale tady se musíme pyšně pochválit, že se nám to povedlo.
Radost z dalšího opakování
Faráře kdekdo lituje, že musí každý rok opakovat stále to samé, figurku za figurkou ve starém Betlémě stavět znovu a znovu celou tu scénu. Jenže tak to není.
Víte, co je to za radost stavět scénu, ve které se vždy pro každého najde místo? Víte, jaká je to jistota, když víte, že jsme se svým příběhem pořád ještě úplně nevymkli dějinám? Jaká jistota je v tom, když víte, co máte říct, a nemusíte to stále znovu vymýšlet?
Jedinou starost mám o to, že tu legraci kazí mé vypravěčské umění. Nedovedu být anglicky suchý jako moji ostrovní kolegové, jimž se válí posluchačstvo smíchy po zemi a oni nehnou brvou. Nevládnu jazykem jako bratři Hebrejové, když si po staletí vyprávějí starý vtip v novém hávu.
Mám dojem, že se víc blížím bezradně smutné vážnosti bratří v těžkých pluviálech, kteří plují chrámovou lodí k oltáři. Legraci pak máte jen z ministrantů, co si přišlápnou komžičku. Rozumářství protestantské církevní politiky a různých sekt také nikoho nerozraduje. Tak tam být nechci.
Mám rád Vánoce, protože se zas znovu mohu učit vyprávět příběh tak, aby se stal dobrou přestávkou mezi náročnými lekcemi života pro mne i pro druhé, když narážím na původ toho slova. Či dokonce novým stvořením pro každý den nového roku a až po věčnost bez kalendáře. A když ten příběh vyprávějí jiní, vychutnávám si, jak to umí, a pokaždé mne to šimrá v podbřišku tak, že se musím smát. A z toho smíchu je mi teplo a mám zase chuť jít o rok dál a smířit se, odpustit a poprat se o zítřek.
Autor je evangelickým kazatelem
