Místo nebezpečnější než náměstí?
Podstatnou změnu přinesla do diskutovaného tématu domácího násilí novela trestního zákona, která zařazuje domácí násilí do seznamu trestných činů. To má pomoci obětem účinně se bránit agresorovi. Byla také schválena zpráva o potírání domácího násilí, jež i zahrnout do boje proti němu širší složky veřejné sféry.
Novinka? Ani náhodou
Stále se však jedná o jev, který se odehrává v nejintimnějších částech lidského života a který značně ohrožuje potřebu jistot a bezpečí. Z těchto důvodů je odkrytí domácího násilí a vůbec poznání všech jeho forem značně ztížené.
Domácí násilí není fenomén nový. Spíše se odkrývá jedno z velkých tabu, že totiž za zdmi bytů a domů panuje poklid a harmonie a že násilí se týká pouze odlehlých temných míst, zločineckých struktur či psychopatických a jinak narušených osobností.
K jevu samotnému se váže řada předsudků a jeho publicita vyvolala další. Za prvé, domácí násilí má mnoho podob. Nejedná se vždy jen o fyzické útoky, stejně tak musíme počítat i se sexuálním a díky své obtížné rozpoznatelnosti velmi nebezpečným psychickým násilím.
Stereotyp rodinného krbu
Narušit je třeba i stereotyp vzorce oběť - agresor jako žena - muž. Oběťmi domácího násilí jsou často děti, další rizikovou skupinou jsou senioři či postižení členové domácností, oběťmi se mohou stát i muži.
Obecně se soudí, že míra výskytu domácího násilí je poměrně vysoká (podle odhadů 40 procent žen zažilo domácí násilí), přestože přesná čísla dostupná nejsou a z povahy tohoto typu násilí jsou exaktně podchytitelná logicky jen velmi těžko. Proč ale bylo tak dlouho tabu a nebylo veřejně diskutované?
Blízkost domácího prostředí a rodiny je živnou půdou pro eskalaci konfliktů a projekci jiných, z okolí přenesených konfliktů. Podle statistik je z hlediska výskytu nějakých forem deviantního chování rizikovějším prostředím rodinná sešlost než večerní Václavské náměstí. S intimitou souvisí i dnešní podoba nukleární rodiny, kdy s absencí většího počtu členů kruhu nejbližších ubývá možnosti rozplynutí rodinných konfliktů, násilí má tak i mnohem méně svědků.
Snížený práh vnímavosti k domácímu násilí se však dá spatřovat i v toleranci fyzického trestání dětí. Kolik rodičů hledá řešení poslušnosti dítěte ve facce či nabití přes zadek než vysvětlením a náhradním trestem? O míře, kdy neškodný fyzický trest přeroste ve fyzické násilí, rozhoduje často individuální zkušenost a vkus; co se někomu zdá být přijatelné, může být pro druhého týráním.
V širším kontextu však k výskytu domácího násilí přispívá i tendence uznávat agresívní chování jako jednu z forem akceptovatelného jednání a řešení problémů.
Společenské uznání síly
Nejsou to jen omílané akční filmy a násilí ve zprávách, ale i přesvědčení, že je-li někdo silný, má ostré lokty a umí si prosadit svůj názor a postoj, je úspěšnější a má právo na přežití. Ten, kdo netouží po zviditelnění nebo se ani zviditelňovat nemůže, je slaboch a neúspěšný.
Snadno se pak ten slabší dostane do role toho, na kom je násilí aplikovatelnou formou chování a kdo se bránit nebude nebo nemůže. V rodinném prostředí se tak násilí stane ve vztahu k okolnímu světu latentním jevem a snižuje se pravděpodobnost sankce.
Kromě viditelných šrámů či psychických následků je velmi těžké rozeznat hranice domácího násilí ve všech jeho podobách, protože každý má jiný práh tolerance a vnímavosti, stejně jako odlišnou sociální zkušenost. V boji proti zlu a násilí je vždy rozhodující osobní statečnost a pomoc okolí.
Autorka je socioložkou
