Vztáhnout ruku na druhého člověka je zavrženíhodná věc. To tvrdí všechny morální i etické zákony. Tak proč zůstávají tak často před zavřenými dveřmi bytů? A proč se tak obtížně přiznává, že problém domácího násilí není výmysl?
Byly doby, kdy manželka, děti, matka, méně důležití příbuzní - všichni byli podřízeni muži jako hlavě rodiny. Muž mohl svou ženu třeba zabít, svou matku zapudit, děti zmydlit až zčernaly. Ženy v jakékoli pozici v rodině patřily muži; pokud jakkoli odporovaly, nemohly se divit pánově nevrlosti - vše, co přišlo pak, si vlastně zavinily samy.
V různých podobách a kombinacích to trvalo staletí - i ta velebená řecká demokracie byla v tomto ohledu hodně jednostranná.
Proč ale i dnes má řada lidí pocit, že doma je vše dovoleno a škoda rány (fyzické i psychické), která padne vedle, to je záhadou. Chudáci stresovaní moderní lidé jsou na tom sotva hůře než lidé z minulosti, jimž šlo o život málem každou minutu. Výmluva na tlaky okolí, které si takový "chudák" kompenzuje na slabších členech rodiny - ať jde o ženy, seniory, děti i muže - silně pokulhává.
Evropská civilizace udělala navenek jediné: podobné chování už rozhodně není normální, natožpak posvěcené. Obecně je to fuj a slušný člověk se tak nechová.
Zde to zatím ale zhruba končí. Dokud nic není zveřejněno, nikdo nic nevidí. A argumenty, že si za to oběti stejně mohou samy, ještě slýcháváme až příliš často.
Takže - pokrok? Bezesporu. Ale barbaři ještě nevymřeli.
Patricie Polanská