Jak rozebrat past nutného zla ústavů


Svou čerstvě narozenou holčičku přinesla začátkem tohoto týdne matka, která zůstala v anonymitě, olomouckému Fondu ohrožených dětí. Jiná matka nedávno své novorozeně předala jiné ženě za finanční kompenzaci. Obě měly jedno společné: nedokázaly, nebo nemohly se o své dítě postarat a chtěly mu zajistit lepší život. A obě chtěly zabránit tomu, aby dítě skončilo v ústavu.
Veřejnost ani jednu šmahem neodsuzovala. Důvodů by se pro to přitom našla celá řada, od nebezpečí zneužití dítěte náhradními rodiči - "kupci", které nikdo neprověřil, až po riziko pozdního objevení dědičných nemocí či vrozených vad u dítěte, jehož biologičtí rodiče nejsou známi.

Jediná legální šance

Je to lepší, než aby novorozeně skončilo někde v igelitce v popelnici, vzácně se většinou shodovali diskutující na stránkách deníků, které o případech psaly. Je to lepší, než kdyby zůstalo v ústavu, dodávali někteří.
Z obou stran tak slyšíme: jen ne do ústavu. Ty jsou ale prakticky jediným legálním a obecně přijatelným řešením situace, kdy se rodina nemůže postarat o blízkého, který péči potřebuje - ať už se jedná o kojenecké ústavy či dětské domovy, ústavy pro postižené nebo domovy důchodců.
Krom toho můžeme říci, že pokud rodina "odloží" svého blízkého do ústavu, zbaví se nejen často obtížně zvládnutelného finančního břemene (protože pečující člen rodiny nemůže zároveň neomezeně vydělávat, pokud chce od státu získat příspěvek), ale svého blízkého navíc materiálně zabezpečí lépe. Ústavní péči stát přece dotuje podstatně více. Takže je vlastně vše v pořádku a pro všechny je rozhodnutí pro ústavní péči tím nejlepším řešením.

Počty a otázky

Čísla hovoří logicky, jednoduchost této matematiky ale trochu kazí otázky, které si každý "odkládající" musí (tedy: nemusí, ale předpokládejme, že jsme lidé) položit. Bude tam dceři/bratrovi/mamince/babičce dobře? Můžeme mít jistotu, že profesionální pečovatelé a pečovatelky dokážou nabídnout nejen pomoc s každodenními úkony, lékařskou péči, ale také pocit, že i tady má člověka někdo rád? Může to vůbec nahradit rodinu? A nakonec - co si pomyslí okolí?
Popravdě - okolí si asi nepomyslí nic pěkného, ale "odložit" někoho už většinou není stigmatem, které by vylučovalo ze slušné společnosti. Jistě, žádný ústav nemůže nabídnout to, co rodina, tedy kontakt s místem a lidmi, které pro člověka znamenají "doma". A skoro každé řešení je vnímáno jako lepší než ústav. Někdy ale jiné řešení prostě není.
Ústavy tak bereme jako nutné zlo. My, kdo předáváme své blízké do péče institucí, i my, kdo se máme k takovému rozhodnutí druhého nějak postavit. A cítíme se v pasti argumentů: ano, já mohu dát naší dceři/mamince/babičce víc porozumění a času, pokud ale zůstane doma, musím se vzdát práce, budeme mít málo peněz, budeme přežívat než důstojně žít.

(Ne)prestižní péče

Možná je na čase tu past šroubek po šroubku rozebrat. Pro začátek by stačilo dát prestiž jedné z nejtěžších a nejméně finančně ohodnocených prací, tedy péči o blízkého člověka. Lékaři, vědci nebo moderátoři večerních zpráv vykonávají jistě záslužnou práci: minimálně stejně je ovšem záslužná čtyřiadvacetihodinová služba doma bez nároku na volné víkendy nebo dovolenou.
Ať už se jedná o člověka pečujícího o přestárlé rodiče nebo o "obyčejnou" mámu na mateřské, není důvod, proč jejich práci obdivovat méně než v případě zmíněných lékařů, vědců či televizních moderátorů. Naopak je mnoho důvodů, proč jim obdiv a úctu dávat neustále najevo. A také patřičně ocenit, což se týká už státu; ten by nastavením lepších podmínek pro rodiny, které samy chtějí o svého blízkého pečovat, mohl na drahé institucionální péči sám ušetřit.
Pak možná na obavu "jen ne do ústavu" budeme moci prohlásit - doma nám spolu bude líp. Možná ale budeme muset na ony šroubky sehnat nemálo oleje, až zjistíme, že už stačily zrezivět.
Autorka je redaktorkou pro sociální oblast a lidská práva o. s. Econnect