Konec už to nespraví
Představ si, co zas dnes babička provedla..., tak poslední dobou začíná každé mé setkání s kamarádkou Jitkou. Její pětaosmdesátiletá babička už nemohla dál být v penziónu, a tak si ji Jitka vzala domů. Sice se obávala, že bude obtížné babičku mýt a krmit, ale netušila, že nastanou úplně jiné a mnohem horší problémy. Babička fňuká, vyžaduje pozornost a hlavně žárlí na Jitčinu roční dceru. Hodná Jitka už několikrát použila slovo psychický teror.
Procestovala jsem pár afrických a asijských zemí a vždy se mi velmi líbilo, že i v těch nejchudších zemích jsou rodiny tak soudržné, že staří automaticky dožívají tam, kde strávili většinu života - doma, mezi svými.
Nikoho ani nenapadne, aby dědečky a babičky odložil do nějakých ústavů. Dílem určitě proto, že tam žádné takové ústavy nejsou. Hlavně však z toho důvodu, že se to jaksi rozumí samo sebou. Taková je tradice a ta je ke starým lidem laskavá.
Jenomže ta stejná tradice velí starým lidem pomáhat, jak mohou, alespoň moudrou radou. A také se smířit se svým věkem, s blížící se smrtí. Jsou to staletími prověřené modely, které zatím fungují. Těžko říci, zda to tak bude i poté, co se tyto země takzvaně zcivilizují.
V tom totiž asi bude zakopaný pes. Pokrok učinil náš život pohodlnějším - není třeba, aby naše staré maminky okopávaly na poli brambory, berou přece důchod - ale i složitějším.
Společnost se úžasným způsobem změnila, na všechno jsou tu instituce s více či méně odbornou péčí. Pro nemocné máme nemocnice - což je jistě v pořádku, pokud tam lidé neleží prostě proto, že se o ně nikdo doma nechce postarat. Pro opuštěné děti dětské domovy. Pro umírající vznikají hospice, což je asi také v pořádku vzhledem k našemu panickému strachu ze smrti a vzhledem k faktu, že jinak se většinou umírá zase v té nemocnici.
Na prťata máme jesle, skoro všechny větší děti chodí do školky a počínaje školní docházkou tráví mimo domov stále více času. Často už na střední škole bydlí na internátě, vysokoškoláci téměř bez výjimky na koleji.
Domov se pak stává místem, kde se spolu členové rodiny setkávají, nikoli spolu žijí. A když má potom do takové rodiny přijít bydlet babička, je to problém. Nejen proto, že už ji skoro nikdo z rodiny pořádně nezná, ale také proto, že nikdo není zvyklý se o svůj soukromý prostor dělit. Nakonec ani ta babička.
Celý život si zvykáme na to, že z různých důvodů přebýváme jinde než doma, kde bychom byli (asi) nejraději. Máme se pak divit, že až zestárneme, naše děti nás zcela v tomto duchu šoupnou do domova důchodců?
Je mi líto opuštěných staříků šourajících se ústavními chodbami. Je to nedůstojný a neveselý konec života. Je to ale také asi daň za pohodlí, za to, že se nemusíme mačkat s celou rodinou v hliněné chýši, že nemusíme společně v potu tváře zajišťovat základní životní potřeby. Daň za to, že jsme se během života nenaučili žít společně. Konec už to nespraví.
Autorka je publicistkou
