O naši svobodu musíme pečovat


Prasklo to, když mi bylo necelých deset. Moc jsem to sice nechápal, ale už tehdy jsem spíš intuitivně tušil, že se u nás něco zásadního mění. Byl konec listopadu roku 1989.
Po patnácti letech od těch několika hektických revolučních týdnů jsem vděčný za to, že vláda komunistů opravdu skončila. Přes všechny morální, ekonomické a sociální problémy, které s sebou český demokratický kapitalismus přinesl, je to nejsvobodnější ze všech zřízení, které jsme zde kdy měli. Moji vrstevníci berou možnost svobodně mluvit, psát, studovat či cestovat za něco naprosto přirozeného. Já to tak brát bohužel neumím.

Apatie ke svobodě nevede

V poslední době jsem dost citlivý na závany nesvobody. V posledních dvou letech výrazně stoupla podpora komunistů a moji apatičtí spoluobčané se neobtěžují chodit k volbám. Do vedoucích funkcí v tomto státě se nám kromě řadových komunistů vrací i normalizační bezpečnostní kádry. Sociální demokraté, jediná relevantní demokratická levicová strana čím dál více koketuje s komunisty. Zvyšuje se počet legálních i nelegálních odposlechů. Ministr vnitra navrhuje prolomení bankovního tajemství bez předchozího povolení soudu. A tak bych mohl pokračovat.
Měli bychom říci dost a začít se o svoji svobodu více starat. Protestovat, když nám ji někdo začíná po malých kouscích brát. Jinak si ji nezasloužíme.
Proto nezůstávejme u půllitrů v hospodách či doma u televize. Choďme k volbám, choďme za obecními, krajskými i parlamentními zastupiteli, říkejme jim své problémy, pracujme ve veřejně prospěšných organizacích, prostě dělejme něco užitečného pro své okolí. Říká se tomu aktivní občanství. Pokud zůstaneme jako demokratická většina apatičtí, ovládne nás zase nějaká dobře organizovaná menšina a vnutí nám svá vlastní pravidla.

Mor nostalgie

Ještě horší než apatie je nostalgie. Mně a mým vrstevníkům nehrozí, ale je to mor, který otravuje myšlenky těch, jimž je dnes čtyřicet a více. Vzpomínají na to, jak byli mladí, zdraví, aktivní, na to, jak měli všichni skoro stejně málo nebo na levné rekreace ROH. Zlehčují či úplně vytěsňují šikanování nestraníků, bezbřehou korupci a klientelismus, svobodné cestování jen pro vyvolené, o dlouhých frontách na nejzákladnější potřeby ani nemluvě.
Jsem rád, že moji komunismem postižení rodiče tímto nostalgickým morem netrpí. Když jsem se před lety ptal mé matky, zda by před listopadem 1989 vstoupila do komunistické strany, abych mohl studovat vysokou školu, odpověděla klidně, ale rozhodně: "Ne, nikdy." Nejdřív jsem to bral trošku jako zradu, ale teď jsem na ni hrdý.
Hlavně když kolem slyším neustálé nářky seniorů, jak to za komunismu bylo vše skvělé, levné a jak dnes chybí slušnost, která tu prý před listopadem 1989 byla. Chtěl bych vidět kde.

Víc občanské gramotnosti

Spory o minulost bychom neměli nechat těm, kteří se ji snaží neustále zkreslovat. Musí tu existovat něco jako historická paměť. Těm starším je nutné minulost neustále připomínat a doufat, že se přeci jen rozvzpomenou.
Těm nejmladším bychom pak měli dát co nejlepší občanské vzdělání. Školy by měly více času věnovat tomu, čemu lze říkat občanská gramotnost. Při jedné či dvou hodinách občanské nauky týdně však současní školáci nepochopí, proč má například existovat Senát, nebo proč je pro demokracii naprosto nepostradatelná existence politických stran.
Budou sice vědět, že komunismus byl zlo, ale nebudou vědět proč. Stejně jako mí vrstevníci budou občansky dezorientovaní, nebudou chodit k volbám - a jsme zpět v bludném kruhu apatie.
Při patnáctém výročí 17. listopadu 1989 mysleme na to, že po celou tuto dobu můžeme svobodně spoluvytvářet své životy i svět kolem nás. Zda tuto možnost využijeme, nebo zda ji necháme někomu jinému, záleží jen na nás. Musíme mít ale na paměti, že demokracie, jakožto vláda lidu, bez odpovědného a vzdělaného lidu opravdu možná není.
Autor je studentem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Praha