Socialismus po patnácti letech...


Někdy si nejsem jistý, zda si člověk dokáže na některé věci opravdu vzpomenout. Ne že by se staly příliš dávno, ale že se sám proměňuje a že ta změna je tím znatelnější, čím více byl kdysi pod jejich vlivem.
K tomu je třeba připočíst, že mi bylo tehdy v listopadu třináct a že šedivý, úzkostný, kolektivní a direktivní svět socialismu se mi jeví jako přízračná noční můra, spojená ovšem s krásou obyčejného dětství.
Euforii z pádu komunismu jsem prožíval opravdu upřímně asi i kvůli tomu, že to přišlo v pravý čas, že jsem mohl rozepnout křídla a být sám sebou na prahu dospívání a že jsem našel vzory autentické mravnosti (což je výsostná potřeba mladých lidí) v předních postavách disentu.
Patřím ke generaci, pro niž je předlistopadový stav naprosto nepřijatelný a která se plně ztotožnila s poselstvím 17. listopadu 1989. O to více se dusí dnes a tady, zatímco staré kádry si žijí, jako by socialismus pokračoval i nadále.

Určující byla závist

Když jsem v poslední době znovu přemýšlel nad tím, co se tehdy vlastně stalo, převážily spíše smíšené pocity. V jakém smyslu většina národa stála proti režimu - a stála vůbec? Pálil ji problém roku 1968 nebo Charta 77 nebo snad obecná lživost, zlodějna a strach?
Obávám se, že nikoli. Většina pouze záviděla Západu. Vzpomínám si, jak v osmdesátých letech leckdo listoval západními katalogy zboží a jak se všeobecně považovala naše úroveň ve srovnání s "jejich" za velice nízkou.
Fascinoval nás už jen západní design, podobně jako Orwellova Winstona, který objevil nábytek z dob, kdy vládl blahobyt a "staré pořádky".

"Krásné" vzpomínky

Dnes jsme jím obklopeni, zevšedněl a mnozí ztrácejí paměť, chtějí se vrátit k "sociálním jistotám". Představují si naivně, že budou mít všechno, co mají dnes, a navrch ještě údajné socialistické požitky, jež dávaly jedinou jistotu: nikdy nevíš, čeho budeš mít nedostatek zítra, pokud ovšem nejsi prominentním komunistou (nejlépe s rukama od krve).
Disent v Česku de facto nikdy nebyl populární. Bylo by ostatně divné, kdyby tuctový člověk, který s režimem kolaboroval, dokázal projít sebereflexí a vážil si odboje proti tyranii víc než své všednodenní nepravosti, kterou se na totalitě podílel. Za těchto podmínek nebylo možné komunisty postavit mimo zákon. Značný úspěch vidím aspoň v tom, že revoluce proběhla bez krveprolití.

Porevoluční "vítězové"

Kdo měl po pádu totality konexe i peníze? Kdo jiný než ti, kteří si je získali před ním!
A v této situaci, kdy neexistoval ani žádný legislativní rámec, jenž by garantoval, že privatizace se nestane obrovským rozkrádáním, se objevil Václav Klaus se svým receptem na prosperitu. Tvářil se, že minulost neexistuje a že bájná "volná ruka trhu" si poradí i v prostředí, kde žádný trh není, nýbrž jen džungle plná rudých šelem.
Ačkoli krást a lhát zůstalo normální, velice jsme se divili, že blahobyt nepřichází, nenapadlo nás, že tržní prostředí na těchto základech prostě vybudovat nelze.
O české neschopnosti, zvlášť osudné pro tuzemskou politiku, tvrdě odmítnout korupci a být kritický vůči svým voleným zástupcům svědčil Klausův návrat do politiky po aféře s financováním Občanské demokratické strany. Zvláště výmluvně působí srovnání jeho vzestupu s pádem, který postihl Helmuta Kohla, jemuž Němci už šanci nedali.

Vítězství normalizace?

Po éře Miloše Zemana, který v tomto směru nic nezměnil a který byl k českým komunistům ještě o dost vstřícnější, se zdá, že normalizace zvítězila nad listopadovou revolucí.
KSČM je silnou parlamentní stranou, po zločinech předcházejícího režimu se slehla zem, sociální demokracie se rozhodla ve volební kampani opřít o hvězdy někdejší zábavy a její šéf onehdy jako ministr vnitra o komunistické policisty. Skoro nikdo se nestará o osudy bývalých vězňů komunistických lágrů.
Prezident Klaus prohlašuje, že totalita byla svržena nikoli zásluhou třetího odboje, nýbrž zásluhou poklidných zahrádkářů (z nichž se určitě většina účastnila prvomájových demonstrací a zmanipulovaných voleb)... V tom výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Hospodářský zázrak Adenauerova Německa se po čtyřiceti letech absolutní devastace základních hodnot v postkomunistickém světě nekoná. Větší bídou a sociálním rozkladem trpí přitom ty země, jež se se svou rudou minulostí vyrovnaly méně, například Rusko, Ukrajina, nebo Bělorusko.

Mravní katarze

Svou mravní katarzí si ale i Němci prošli až asi dvacet let po druhé světové válce, kdy začala dorůstat nová generace, která schizofrenii svých (pra)rodičů-kolaborantů již nedokázala akceptovat. Je pravděpodobné, že dříve nebo později něco podobného propukne i u nás.
Paměť, jak už jsem řekl na začátku, může být věc značně ošidná. V gejzírech písní Karla Gotta se snadno mění v labyrint, v němž člověk utíká sám před sebou, aby byl ale nakonec přece jenom usvědčen tázajícíma se očima svého syna nebo vnuka.

Byli to zločinci. To je hlavní

Minulý režim byl prostě režimem zločinným a není jedno, zda někdo stál na straně zločinců, nebo se naopak angažoval ve prospěch obětí. Tato pravda je důležitější než všechny soudy s katany v lágrech a s pohlaváry StB, má sílu proměnit společnost i bez vší represe či soudních procesů.
Jestliže totiž někdo mohl stavět koncentráky, popravovat nevinné (třeba Miladu Horákovou), bezuzdně lhát a okrádáním lidí (kteří dnes kvůli tomu nemají na důchody) vytvářet šlechtu rudých kádrů válejících se v blahobytu, bylo to možné jen za přispění kolaborující většiny. Odsoudit zločince je nutné, ale skutečná vůle k tomu přijde až s bolestnou vlnou sebereflexe, která Česko teprve čeká.
Autor je editorem internetového magazínu Téma