O studu a strachu provokujícím
Žil jsem mezi děčínskými tunely, naproti zámeckým kasárnám sovětské armády. Dva tři roky před osmdesátým devátým tam vyrůstal z jednoho nevinného rodinného domku bílý dům s velkým nápisem Církev bratrská. A já cítil, že mým úkolem je, aby brzo stál a abych to ustál před lidmi, kteří do něj chodili, před úřady, které ještě tehdy chtěly všechno povolovat a nepovolovat; což tedy spíš.
Výhled z oken bílého domu
Ty úřady mi rok před listopadem daly duchovenský souhlas působit s platem sedm stovek a snažily se mi "pomoci". Když mne jednou vezli z výslechu, nabízeli mi dokonce auto...
Auto ke svým cestám za ovečkami od Chomutova k Děčínu jsem dostal až v prosinci roku osmdesát devět, a ne od nich. A bílý dům stojí dodnes nejen ve Washingtonu, ale i v Děčíně.
A tak jsme si viděli s "továryšči" do oken. V Děčíně se smrady skoro nedalo dýchat, v Teplicích se vytrvale protestovalo proti smogu.
A pak přišel listopad 1989. Pražští studenti na konci týdne do Děčína přivezli kazety z toho šíleného pendrekového pátku na Národní třídě a začali je v tom bílém domě promítat na videu a televizi, které tehdy někde obdivuhodně rychle sehnali.
Měl jsem strach. Oni u výslechu nebyli, já už ano. Je nežádal provokatér o podpis a šíření petice za propuštění Augustina Navrátila, mne ano. Já se bál, na kolenou posazené své malé kluky a v kolíbce děvčátko.
O váhání
Naprosto nechápali, jak mohu váhat nad tím, co jim vlastně kážu. A já se styděl před sebou a před nimi.
Přestože jsem roky předtím, jako natěrač technických služeb, zatíral na zdech nápisy "Idítě damój" tak, aby byly stále vidět, teď jsem se bál a neběžel jsem hned do ulic. A moje strachy se naplnily. Ti, co mi tehdy přinesli videokazety, mají dnes docela jiné ideály.
Protože se bojím Pána Boha, a není to strach svazující, ale provokující k činnosti a dokonce důvěře, svěřil jsem se Občanskému fóru a následným akcím.
Fórum se scházelo v klubovně sportovní haly se všemi nešvary té doby. Bez režimu, zápisů a prezence. Bez pečlivého síta a řádu.
Fórum, nebo fór?
My jsme se za ta léta částečně konspirativního vedení církevního života naučili něčemu, co strašně sympatičtí vůdci neuměli. Ač to bylo Občanské fórum, někdy mi to připadalo jako fór. Ale žádná legrace to nebyla.
Škoda, že my církevníci jsme trochu mimo společnost. Nikdo o nás nevěděl, že umíme něco takového organizovat. A škoda, že probuzená demokracie byla plná komunistického myšlení, pro něž byla církev nepřijatelná.
Bál jsem se tehdy a můžu jistě vědět, že soudruzi v "kokosu" - jak jsme říkali komunistickému kostelu alias okresnímu výboru strany - toho dokonale využili a své lidi měli i mezi námi.
Doslova mráz mi po zádech běhal na demonstracích. Tolik hloupého a břídilského antikomunismu vyřčeného v duchu stranické nenávisti jsem už dlouho neslyšel. A to jsem se za ty roky práce v chemičce a technických službách sešel s leckým.
Bál jsem se, že to k ničemu vytouženému nepovede, pouze k velké kocovině, která se za těch patnáct let naprosto potvrdila.
Ještě je to daleko
Nestydím se za to, že jsem se bál. Ten strach, ta bázeň mne vedla k tomu, že jsem se pustil znovu do práce v bílém domě a všude, kde mi jen síly stačily. Možná jsem více pochopil evangelium a Kristovu spásu, která nehledá ráj na této zemi.
A možná jsem více pochopil, že za některé obyčejné pozemské věci je třeba položit ještě více ze svého života, než jsem dosud pokládal.
Chtěli jsme přece do Evropy, chtěli jsme přece spravedlnost a právo, chtěli jsme přece uctivou a k člověku slušnou demokracii. A k té je ještě daleko, stále se o to všechno bojím. A tak jdu něco dělat.
Autor je evangelickým kazatelem, spolupracovníkem sdružení ANO pro Evropu
