Dobře víme, co kdo dělal onoho 17. listopadu před patnácti lety. Ale vzpomínky na dobu ještě před ním jsou nějak milosrdně zastřeny, evidentně se mnozí již se svou rolí "smířili". Neovlivňuje nás ale historie více, než bychom si přáli?
V patnácti s člověkem mlátí puberta a rodiče mají často chuť na potomka fyzicky vztáhnout ruku. Co ale se státem, kterému je patnáct let?
Mnohým se zdá, že i tohle vymodlené "dítě" se projevuje jinak, než si při jeho zrodu představovali. Neplní jejich přání, zdá se, že má jiné lidi radši než je, odmítá na sebe převzít nereálné sny "rodičů", a ještě si dovoluje vznášet vůči nim požadavky. Aby se starali nejen o sebe, aby se naopak v mnoha věcech starali o sebe sami, aby se nebáli, aby měli názor... Trestat stát ale nelze, tak se mu oplácí jinak - nezájmem.
Jenže stejně jako u opravdového dítěte i u státu nemalou měrou záleží na rodičích, občanech. A ti za mnoha svými nectnostmi a minulými prohřešky udělali tlustou čáru. Jedinou, která tu byla realizována. A asi tu nejméně vhodnou.
Často se uvažuje o tom, zda se i u nás mladší generace nakonec začne ptát svých rodičů po jejich "spoluúčasti" na čtyřicetiletém trvání komunistického režimu. Obdobně jako v poválečném Německu. Má to ale háčky. V Německu se sebou účtovali poražení v regulérní válce. Taky milióny mrtvých padaly jaksi méně zpochybnitelně na jejich hlavy a nacistická ideologie byla jednoznačně odsouzena. Komunistické ideály jsou ale mnohde dál "legitimně" přitažlivé. Tak proč se drásat něčím, co se vlastně jen "nepovedlo"? Patricie Polanská