Co jsme zdědili po normalizaci
Už nemám čas, mami, tak mi nevyprávěj, jak to bylo doopravdy, ale řekni mi, co mám říct u zkoušky, co chtějí slyšet. To bylo obvyklé přání mé dcery, když "finišovala" na medicíně. Tehdy se povinně na všech oborech musela dělat i zkouška z dějin mezinárodního dělnického hnutí a historického a dialektického materialismu. Při pohovorech na vysokou, při státnicích, při atestacích, při habilitacích...
Co jsme zapomněli
Určitě to neškodilo, protože lidská paměť se používáním neopotřebovává, ale naopak posiluje a cvičí. Překvapující pro mne bylo, jak rychle jsme byli všichni schopni zase tyto informace vytěsnit.
Takže jsme zapomněli, že komunisté definovali stát jako "organizované násilí jedné třídy nad druhou", revoluční násilí interpretovali jako lokomotivu dějin, i to, proč se Velká říjnová revoluce slavila až 7. listopadu.
Již v sedmdesátých letech neoficiálně, v zahraničí, publikoval Milan Šimečka geniální rozbor "normalizace" a ve své knížce Obnovení pořádku napsal, že za socialismu se staly děti rukojmími vládnoucí komunistické strany.
Přes děti, přes zničení jejich kariéry, možnosti studovat, nejsnáze komunisté vydírali rodiče, zkrotili je a často donutili k politické prostituci. Aby se nebezpečí snížilo, v mnoha rodinách, podobně jako za protektorátu, se rodiče přímo báli mluvit o politice před dětmi, aby ty to snad neřekly ve škole.
Pokud děti byly vnímavé, myslely si pak, že jejich matka a otec jsou buď hloupí, naivní, nechápaví, nebo zbabělí pokrytci.
V jiných rodinách, při rozvodu, manželé sdělovali stranické buňce, že jejich člen (obvykle muž), říkal doma něco jiného než na schůzi partaje. Všichni to tušili, ale bylo-li to vysloveno, tak s tím stranická organizace "něco musela udělat".
Třetí variantou byla "obrněná domácnost". Doma se lidi modlili před jídlem, vodili děti do kostela do jiné čtvrti, aby je nikdo neviděl, četli propašované knihy a časopisy a dávali je i svým dětem. Říkali, že v Rudém právu je nejspolehlivější rubrikou předpověď počasí.
Schizofrenie trvá
Tato schizofrenie rozdělující lidi na "my" a "oni" dosud trvá a znehodnocuje vše, co je veřejné, politické, neboli co je "res publica". Věci veřejné se přenechávají - jako by byly nečisté - těm druhým i dnes, kdy za projevení vlastního politického názoru nehrozí vězení. Chápu to, vím, že mít informace nestačí. Je třeba si z nich utvořit vlastní názor: rozlišovat věrohodnost informací, zpochybňovat i být pak opravdu o něčem přesvědčen. Vymlouvat se i po patnácti letech jen a jen na minulost, to taky nejde.
Proto by bylo správné, aby rodiče a děti spolu diskutovali a učitelé žákům říkali více různých názorů a pak se jich ptali, co si myslí oni sami. Je to ale mnohem namáhavější a zabere to více času než se pouze naučit, "co mám říci".
Je to těžké, ale je to jediná cesta, jak se dostat z dnešního morálně-politického marasmu. Zavřeme-li zase dveře ven - a tentokrát si je zavřeme sami a dobrovolně - budou zde zase rozhodovat jen "oni". A v důsledku právě tohoto dědictví normalizace možná ztratíme kontakt s vlastními dětmi, s generací, která nás střídá.
Autorka je socioložkou
Přes děti, přes zničení jejich kariéry, možnosti studovat, nejsnáze komunisté vydírali rodiče, zkrotili je a často donutili k politické prostituci. Aby se nebezpečí snížilo, v mnoha rodinách se rodiče přímo báli mluvit o politice před dětmi.
