Mohli lidé za socialismu svým dětem nelhat?


Ta podivná, schizofrenní sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, jsem si užívala se vším všudy na základním a středním stupni tehdejších škol. Bylo to zvláštní spiklenecké prostředí - valná většina lidí věděla, že to, co se říká, není třeba brát vážně, ale je záhodno se při poslechu vážně tvářit.
Bylo to jako s mým pionýrským šátkem. Dostala jsem ho ve vodáckém oddíle, který neměl s tehdejší socialisticko-dohledovou organizací Pionýrem nic společného, starší generace by v něm našla nejspíš hodně ze skauta či Junáka, ale protože to jinak nešlo, přes jediný dostupný modrý kus oděvu (rolák) mi byl uvázán červený pionýrský šátek jako odznak příslušnosti k tomu správnému lidu.
Nejde však jen o věty typu "jen to proboha nikomu neříkej," které leckdo zaslechl při odchodu do školy od svých rodičů. Stejně tak hrozné je jiné "dědictví". Učíte-li se desetiletí nebrat vážně to, co říká druhý člověk, jak to asi tak může dopadnout s komunikací mezi lidmi? Slovo je jejím základem, ale vás učí, že slovům druhého netřeba až tak věřit, protože jejich skutečný význam je schován někde za nimi nebo úplně jinde.
Není divu, že jakákoli kultura diskuse u nás je ve psí. A že dialog se tu často plete se snahou protivníka překřičet a ponížit. V tomto smyslu jsme v minulém režimu stále až po uši.