Od Marie Terezie je škola vnímána jako nástroj státu. Stát určuje, jak a co se má učit. Mnozí rodiče tak žijí v domnění, že škola odpovídá za vše - vzdělání i výchovu. A za co ale pak odpovídají rodiny a děti samotné?
Poměrně přesně si pamatuji svou učitelku biologie na gymnáziu. Tehdy ještě soudružku učitelku. Podivná postavička v ošlapaných bačkorách a silonovém "pracovním" plášti. Na ni si vzpomínám dobře. Z předmětu si nepamatuji téměř nic.
Je to jednoduché: Jak může brát vážně superdůležité informace o bliznách a okvětích, když mu je přednáší někdo, kdo se zjevem blíží spíše k uklízečce než zvěstovateli moudrosti?
Učitelé tedy hrají mnoho rolí, kromě toho, že se snaží dětem vnutit vzdělání, například i jistého arbitra vkusu. Už jsem slyšela námitku: Jak to po nás, s našimi platy, můžeš chtít? Spousta dětí má na sobě mnohonásobně dražší věci, než na jaké se zmůžeme. Ale to je, myslím, hluboké nedorozumění. Mluvím o vkusu, ne o ceně oblečení a dalších doplňků.
Učitelka biologie se vlastně nevymykala době, kdy hlavním domácím oblečením byly vytahané tepláky. V tomto případě "výchova" v rodině a ve škole vzácně souzněla. Na druhou stranu nezapomenu na jinou členku sboru, která nás, bohužel krátce, učila francouzštinu. Stačily jí k tomu úpravný rolák, sako, lodičky a zacházení s žáky jako s partnery. Těch pár základních francouzských frází dodnes umím. Však také byla mnohým rodičům podezřelá. Ale z hlediska výchovy byla nepochybně úspěšná.