Matka věnující se dětem, tvoří


Letošní nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinková píše: "Benno - fňuká, ale přitom vesele poskakuje: "Tři kusy děcek úplně vychlastala, rozuměno? Potom s mojí kutilskou pilou celou tu hromadu masa takhle rozporcovala, jasný, ... Takže byl problém, kam s tím masem, jasný! Moc smrdí."
Sigrid Undsetová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 1928, ještě píše: "Když maminka vejde do dětského pokoje, začíná právě ohňostroj v Maihaugenu. ... Anders i Hans musí vstát a jít se podívat z okna. Ale zanedlouho končí i tato podívaná. Dětem skončil nejdelší a nejšťastnější den z celého roku. A velký, dlouhý Anders bere najednou maminku kolem krku a líbá ji - a už je tu i Hans a chce se taky hubičkovat. "Mami - díky - to byl krásný den. A tak báječně jsme se bavili, co říkáš..."
Obraz ženy a dítěte se v kultuře dvacátého století změnil. Je to jedna z věcí, jež ovlivnily stav naší civilizace, a výsledky sklízíme mimo jiné v podobě populační imploze: lze ji ovlivnit, aniž bychom změnili právě obraz ženy a dítěte? A co to vůbec pro ženu znamená - mít dítě? Je to povinnost? Nebo radost? Dokážeme si pod takovými slovy ještě něco představit?

Matka, povinnost, totalita

Pojem "mateřská povinnost" u nás vymizel dříve než v západní Evropě: v Německu se používal ještě v sedmdesátých letech, u nás jsem ho naposledy viděla v lékařském časopise z padesátých let. Představoval analogii branné povinnosti pro muže a spolu s ní vyjadřoval skutečnost, že život ve společenství přináší lidem kromě nepopiratelných výhod také jisté úkoly.
V našem prostředí se odjakživa považovalo za samozřejmost, že "mateřskou povinnost" lze plnit i jinak než biologickým mateřstvím - tisíce řeholních i civilních celibátních žen působily jako zdravotní sestry, učitelky, pečovatelky, chůvy... Ale v zásadě platilo, že mateřství je úběžník ženského života, který mu dává smysl a který současně nese strukturu předávání hodnot ve společnosti: "Ruka, která hýbe kolébkou..."
Teprve totalitní režimy dvacátého století tuto samozřejmost zpochybnily: nacisté se sice snažili různými způsoby povzbudit biologické plození, ale s nástupem války hnali ženy do válečné výroby; komunisté v očekávání třetí světové války zorganizovali podobný Totaleinsatz a vtiskli naší společnosti představu, že "práce" je cosi, co i žena - matka vykonává mimo dům; péče o děti se do ní nepočítá.

Druhořadá péče o děti?

K těmto stereotypům se česká společnost od poloviny devadesátých let vrací. Nejde o české specifikum, ale o evropský trend. Nemluví se o kolektivních zájmech, spíše o individuální seberealizaci, ale výsledek je týž. Tisícům matek se dává najevo, že péče o děti je něco druhořadého, s čím se sice počítá, ale co nestojí za dlouhodobé celodenní úsilí. Řada žen si tento názor uloží do podvědomí a jedná podle něho.
Žena, která odmítá mateřství, přitom ale sama zůstává dítětem; říká se tomu syndrom Petera Pana. Jestliže přese všechno dítě má ("pořídí" si je, jak říkává), staví se k němu ne jako matka, ale jako žárlivá starší sestra. Naopak matka, která své mateřství pozitivně přijme, jím sama dozrává a rozvíjí svou osobnost právě tím, že se učí ji překračovat.
Jakou "radost" znamenají děti pro matku? Undsetová o tom psala v době, kdy z jejích tří dětí nemocná dcerka zemřela, nejstarší syn Anders padl a Hans bojoval ve Spojeneckých jednotkách proti Německu. Znamená "mateřská radost" vlastně jen vzpomínky? Do jisté míry ano: radost je to, co si zapamatujeme.
Ale nejen to. Matka, která se věnuje dětem, přetváří svět kolem sebe, vytváří svět, z něhož roste budoucnost širšího společenství. A tak smysl jejího úsilí přetrvává: domov, který vytvořila, žije déle než ona i než její děti.
Je to tvůrčí dílo, které do sebe vstřebalo mnoho obtížné a nepříjemné práce (stejně jako malba stropních fresek nebo objevování pólů nebo základní výzkum) a lze je poměřovat právě jen tím, co bylo vytvořeno.
Autorka pracuje v Občanském institutu

Žena, která odmítá mateřství, sama zůstává dítětem; říká se tomu syndrom Petera Pana. Naopak matka, která své mateřství pozitivně přijme, jím sama dozrává a rozvíjí svou osobnost právě tím, že se učí ji překračovat.