Vězení, nebo meditační kroužek?
Dětští zločinci nejsou žádnou novinkou. U nás ani ve světě. Pravda, aktuálně se nám trochu přemnožili a jejich kousky jsou drsnější než dříve. Takže se "o problému" rozpoutala diskuse, jako obvykle o všem a o ničem.
Teď, jako kdykoliv předtím, ale platí, že kdo se dopustí vážnějšího porušení pravidel společnosti, musí být potrestán. A jde-li o rozsáhlejší útok na majetek, tím spíše na život nebo zdraví, musí za mříže. To je věc sebeobrany společnosti.
Na disputacích o tom, jak čelit dětské zločinnosti, je poněkud matoucí, že se současně zabývá snížením trestní odpovědnosti i tím, kam by ti, o kterých tak rozhodne soud, měli být umístěni. Oba problémy ale spolu příliš nesouvisejí.
Zákon o trestní odpovědnosti mládeže, přijatý v roce 2003, rozlišuje děti mladší patnácti let, které se dopustily jinak trestného jednání, a mladistvé, kteří v době spáchání činu byli starší patnácti let a nepřekročili rok osmnáctý. První mohou být v krajním případě umístěni do ústavní výchovy, ti druzí do věznice, kde jejich výkon trestu podléhá speciálnímu režimu.
Snížení věkové hranice trestní odpovědnosti tedy technicky znamená pouze přehození výhybky. Přibude mladistvých ve věznicích a ubude trestně neodpovědných dětí ve výchovných zařízeních.
O tom, jak by měla vypadat věznice pro mladistvé, diskuse vedena není, byť by to jistě bylo zajímavé téma. O to více je veden spor o povahu zařízení pro ty, kteří nebudou za spáchaný delikt trestně odpovědni. Zejména v případech dětí, které spáchaly závažné delikty, nebo v případě notorických útěkářů bude muset toto zařízení a priori zajišťovat, aby ten, kdo tam bude z rozhodnutí soudu dopraven, odešel ze stejného důvodu, a nikoliv proto, že se mu tam už nechce být.
Jakýsi kriminál to tedy bude vždy. To už ostatně mělo být dávno. Možná by to pár lidem zachránilo život. Pokud jde o princip působení na mladistvé, nepředpokládám, že by se mělo něco měnit. Vždy jde o to samé: zda se po propuštění vrátí "jen" lidé s tragickou minulostí, nebo vyučení zločinci. Půjde tedy vždy trochu o věznici, trochu o speciální ústav a možná i o meditační kroužek.
Nedělám si iluze o počtu skutečně převychovaných, ale nic nás neopravňuje k tomu, abychom na převýchovu rezignovali. Je naopak naší povinností znovu a znovu, s použitím všech možných metod, se o resocializaci pokoušet.
Pominu-li dluh celé společnosti, která těmto delikventům nedokázala zajistit normální dětství, pořád jsou tu důvody praktické. Je efektivnější pokoušet se o převýchovu pachatelů než udržovat v chodu aparát určený na jejich potírání. Jsou tu i "drobnosti", jako je povinná školní docházka (právo na vzdělání), které ani omezení osobní svobody nemůže zcela vyloučit.
Jde tedy spíše o problém technický. Chybí nám cosi jako věznice kombinovaná se školou pro trestně neodpovědné delikventy a můžeme vést diskusi o převýchově narušené mládeže. Otázka snížení hranice odpovědnosti mi připadá až druhotná. Autor je advokátem
