Hlavně jsou to děti svých rodičů


Až ve chvíli, kdy se něco stane, začíná se jednat. Bez hrůzných precedentů není statistikám, studiím a varovným článkům odborníků většinou věnována pozornost. Stane-li se však problém mediálně zajímavým, politiků ochotných se k němu vyjádřit a nabídnout ze dne na den průzračné řešení se rázem najde dost.
Nejinak je tomu i v případě dětské kriminality. Řešení jsou jasná: snížit dolní hranici trestní odpovědnosti na 14 let a zřídit speciální dětské věznice.
Tak jednoznačně to nevidím. Nejsem přítelem represe ani osamocené terciární prevence. Obojí totiž přichází až ex post, až když problém nastane. Co kdyby se ale jednou nestalo vůbec nic? Rozhodně by to bylo lidštější a levnější.
Kdo jsou mladiství delikventi? Co je to za děti, které páchají násilnou kriminalitu? Co je to za zrůdy? Kde se mezi námi spořádanými občany vůbec vzaly? Nevzaly.
Vyrostly a byly vychovány ve svobodné a demokratické zemi po listopadu 1989. Jsou dětmi svých rodičů a své společnosti. Pohoršujeme-li se nad nimi, pohoršujeme se sami nad sebou a nad prostředím, které jim nabízíme k životu a ke spotřebě. Stačí se podívat na esenci masové kultury, na většinu televizních kanálů po osmé hodině večerní: akční thrillery, reality show, soutěžní kvízy o milióny a zábavní kabarety na úrovni šel pán a pšoukl si. Vskutku kvalita.
Současné děti jsou oproti minulosti jiné v tom, že dospívají rychleji. Jsou na ně kladeny větší nároky. Každý den jsou - nejlépe v přímém přenosu - konfrontovány se zlem a projevy primitivní nenávisti, s existenční nejistotou a ekonomismem v mezilidských vztazích.
Se světem, s jehož zvládnutím má problémy i řada dospělých, si tyto děti nevědí rady o to více. Existuje v něm více svodů, nebezpečí a jakoby neopakovatelných příležitostí. Dnes a denně vstupují do proměnlivého světa rozporuplných informací a relativních hodnot. Bez zkušeného průvodce a skutečného přítele nelze dobrodružství, jakým dospívání v postmoderní společnosti je, úspěšně zvládnout.
V procesu formování malého člověka hraje nejdůležitější úlohu rodina. Co když ta je ale v dlouhodobé krizi a od státu se jí krom frází nedostává téměř podpory? A co když jí nepřeje ani tržní hospodářství, fascinované maximalizací zisku, fetišem peněz a růstem HDP?
Odborníci hovoří o procesu privatizace rodiny, výprodeji jejích funkcí. Běž pracovat, vydělej peníze a ty nám pak vrať jako úplatu za různé služby, třeba výchovu, stravování a hlídání dětí. Vše vypadá efektivně, ekonomické ukazatele jdou nahoru.
A ono je vše v pořádku - až na jediné. Tím je nedostatek skutečného citu a emocionálních vazeb. Přičíst k tomu můžeme i nezájem unavených rodičů, kteří si špatné svědomí vykupují penězi. Není divu, že se jim dítě nesvěří s problémem, že je neuznává jako autoritu. Kdo by pak neutíkal do parku na lavičku mezi vrstevníky, k cigaretce a vínku z krabice, do party nabízející smysl života, image, uznání, nápady, jak zabít volný čas.
Kdy si konečně stát uvědomí, že mateřství není dovolená, rodičovství povinnost a fungující rodina samozřejmost?
Za úvahu stojí i to, zda si dnešní škola vysvětluje své funkce adekvátně k výzvám doby. Má žákům jen předávat encyklopedické znalosti, anebo také pozitivně formovat jejich hodnotový systém, učit je zvládat krizové situace, učit je žít a ne jenom být?
A není jednou z příčin vzrůstající dětské agresivity rovněž obecná lhostejnost? Ať už programový nezájem pramení z umělé přestrašenosti, egoismu, z absolutizace vlastního klidu, jeho vliv je stejně zhoubný. Typický by-stander efekt - stojím, koukám, vidím a nic nedělám - dodává problémovým dětem odvahu a chuť v patologickém jednání pokračovat.
Autor, sociolog, přednáší na Policejní akademii