:Jsou děti, které páchají často i ty nejtěžší zločiny, výjimkou, za kterou společnost nemůže, nebo naopak mnohdy má jejich život a činy "na svědomí"? A jak je trestat? Vzdát se naděje na úspěch převýchovy? O tom je dnešní stránka Názory Plus.
:Zločin a trest. Tato slova k sobě neoddělitelně patří. Proto ve mně vyvolávají velkou nelibost pokusy je oddělovat. Opravdu nechápu, jak někdo může naprosto vážně tvrdit, že zločinec si trest "nezaslouží", protože je příliš mladý, nebo měl zlého tatínka.
Debata o speciálním vězení pro mladistvé nebo třeba snížení trestní odpovědnosti pod patnáct let u nás bohužel není systematická. Podléhá vlnám vyvolaným každou novou vraždou, které se dopustí "dítě". To však ještě neznamená, že si každý, kdo v takové chvíli přichází s návrhy, zaslouží obvinění z populismu.
Usvědčený vrah patří za mříže bez ohledu na věk a traumata z minulosti. Zda to budou mříže řádného vězení nebo speciálního ústavu s ostrahou a ostrým režimem, to už je poněkud podružné. Rozhodně však není možné dětské těžké zločince netrestat a automaticky je vracet do jejich "normálního" prostředí.
Je jistě rozumné naslouchat hlasům, které varují, že pouze represe nic nevyřeší a že tito zločinci mají mít i jinou speciální péči, která je může odradit od dalších trestných činů. Tyto "meditační kroužky" a jiná sociální péče o delikventy však musejí být součástí trestu, ne jeho náhražkou.
Ve vášnivé debatě o snížení trestní odpovědnosti dětí vždy zní mnoho obav o osud odsouzených. Proč stejný strach nevyvolává i osud jejich současných a případných dalších obětí? Za zločin náleží trest. A že ty děti leckdy posílají třeba loupit dospělí? Pak je třeba za provinění děti více než nyní trestat i jejich rodiče.
Martin Denemark
