Cesta do "pasťáku" začíná často zdánlivě nevinně
Patří do škatulky "sociálně slabé děti s výchovnými problémy".
Jejich slovník je prakticky nepublikovatelný. Navzdory tomu, že jim je devět deset let, hovoří dost často o sexu. Když mají říct, co je baví, vzpomenou si maximálně na televizi a spaní. Schovávají cigarety a na počkání jsou připraveni vyprávět o tom, jaká příkoří se jim dějí. Projevy soucitu ovšem za rohem dají v partě k lepšímu: "Sežrala mi to."
Seznamte se s některými klienty sociálních pracovnic na Nymbursku.
Jedním z nich je Petr. Je mu třináct. Bydlí s pěti sourozenci v jedné místnosti a sám říká, že si od malička dělá, co chce: "Rodiče mají své starosti, jsem zvyklý se o sebe postarat sám."
Do péče kurátorek přišel už před lety, po upozornění ze školy. Ne že by měl na svědomí snad rvačku nebo krádež, prostě mu chyběly základní návyky.
Neuměl jíst příborem, například.
Nikdo mu neříkal, že když něco chce, musí o to požádat - byl zvyklý si prostě brát.
Neměl nic jako ustálený denní režim, běžný pro většinu dětí (ráno vstát, dát si snídani, nechat se vyprovodit do školy). "Spím, jak dlouho chci. A do školy pak nějak dojdu," tvrdí.
Často také nedojde. Právě záškoláctví bývá jedním z prvních viditelných signálů, že se něco děje. Že má dítě nakročeno na cestu, která může vést do "pasťáku" nebo až do vězení.
"Celý problém spočívá v tom, že dítě, které jde za školu, má najednou spoustu volného času. Nudí se a vymýšlí blbosti. Časem to ale od blbostí bohužel může sklouznout dál, k drobným krádežím a podobně," říká kurátorka Zuzana Aghová z odboru sociálních věcí městského úřadu v Nymburce.
Když Petr vypráví o tom, jak je ve škole nešťastný, vzbuzuje lítost.
Vzbudit lítost je ovšem jedna z oblíbených praktik problémových dětí. "Oni to prostě zkoušejí. Řešíme třeba to záškoláctví. Začnou mi říkat, jak jim ve škole nikdo nerozumí, jak si na ně někdo zasedl, jak mají strach tam chodit.
Jenže zakrátko zjistím, že je to jinak: že jsou lajdáci, kterým se do školy jednoduše nechce. Zkusili jít za školu, zalíbilo se jim a teď mají pocit, že už na tu základku chodit nebudou," soudí Aghová. Prakticky všechny případy, které má na starosti, mají společné rovnítko: děti pocházejí z neúplných rodin. Anebo naopak z velmi dobře finančně zabezpečených rodin, kde oba rodiče pracují, jenže pak nemají čas se dítěti věnovat.
"Ale většinou je to tak, že dítě žije jen s jedním z rodičů. Jenže pokud má třeba matka samoživitelka zabezpečit střechu nad hlavou, jídlo, ošacení, musí chodit do práce. Dítě zůstává samo doma - a může vyvstat problém. Tady v Nymburku není úplně jednoduché sehnat práci. Je nutné za ní dojíždět, jenže o to dojíždění se znovu zkrátí doba, kterou taková matka věnuje výchově. Je to těžké."
Jakmile přijdou problémy, je prakticky jedinou možností, jak dítě vrátit "na cestu", zapojení rodiny.
"Pokud rodiče chtějí, dají se problémy napravit. Jenže mnoho rodičů si nevšímá, nechce to vidět, nřešit. Neví, kde se dítě toulá, ale v zásadě jim to tak vyhovuje."
Nevšímavost obvykle vyvolá snahu na sebe upozornit, udělat Něco. "Když na sebe takhle upozorní, problém se začne řešit a oni konečně mají svou pozornost," upozorňuje Aghová.
Někdy to až vypadá, jako by jim pozornost, upřená na ně třeba kvůli drobné krádeži, dělala dobře. "Čím větší průšvih, tím větší jsou hrdinové. To je hrozně nebezpečné, protože pro své kamarády nastaví laťku o něco výš, a ti je pak chtějí zase předhonit," říká Aghová.
Zhruba tak se roztáčí spirála, která může končit až u násilných trestných činů.
