Do osmnácti v ústavu. Co potom?

Každý druhý odsouzený, který je dnes uvězněn v tuzemských věznicích, vyrůstal bez funkční rodiny.
Tento údaj zjistilo sdružení Natama, které se snaží pomáhat dětem na scestí.
Ve statistikách úřadů se podobné číslo najít nedá. Stejně jako další informace, které by například analyzovaly, proč v Česku končí ve státních výchovných institucích souhrnně téměř 20 tisíc dětí. Pro srovnání: ve Velké Británii, která má šestinásobný počet obyvatel, je takových dětí jen 6 tisíc.
Ústavy se sice za posledních deset let výrazně proměnily, sami jejich pracovníci však přiznávají, že ústavní výchova musí být provizóriem, než se dítě dostane do normální rodiny. "Vždycky všem říkám, že je lepší žádná rodina než špatná. Ale život v ústavech není přirozený, nedokáže dítě připravit na normální život," upozorňuje primářka Kojeneckého ústavu v Kolíně Eva Nemeškalová.

Patnáct tisíc a jdi

Normální život začíná pro ústavní děti v osmnácti letech, s plnoletostí. Pokud ještě nestudují a ústav jim nedovolí zůstat déle, musejí odejít. Na základě zákonů mohou při odchodu dostat věcnou pomoc, nebo jednorázový finanční příspěvek - maximálně 15 tisíc korun.
"Na úřadech ale nikoho nezajímá, že jste právě opustili ústav a nemáte kam jít. Byt vám nikde přednostně nedají," popisuje vlastní zkušenost dvacetiletá Michaela Slavíková. Matka se o ni nestarala, pracovnice sociální péče tedy navrhly soudu odebrat ji a umístit do kojeneckého ústavu.
Odtud pak putovala do dětského domova. Pak měla štěstí: vzala si ji rodina z Brna do pěstounské péče.
Jenže pár měsíců před osmnáctinami její náhradní matka zemřela, s jejím přítelem si Michaela nerozuměla a tak musela do diagnostického ústavu.
A po osmnáctinách? Karviná, Žďár nad Sázavou... Teď žije v Domě na půli cesty v Náchodě, studuje hotelovou školu. "Jasně že se mi to nelíbí takhle to střídat. Když už si někde zvyknu, musím jinam, protože mi vyprší smlouva." Jaroslava Jones z nadace Civilia, která pomáhá otevírání takovýchto domů na půli cesty, říká, že Michaela ještě měla štěstí. "Mnohem častěji se setkáváme s případy, kdy to "dítě" nezvládne, začne se potloukat, živit bůhvíjak, krást... a skončí v kriminále."
Když Jones s projektem začínala, snažila se zjistit na ministerstvu školství (dětské domovy pod ně spadaly), proč následná péče o děti v ústavech nefunguje.
"Zjistila jsem, že o tom vlastně nikdo neuvažoval. Papírově jsou dospělí, z ústavu zmizí, takže problém jakoby neexistuje. Nikoho nezajímá, že nevědí ani, jak se vlastně vyplňuje složenka a že za bydlení se platí cosi jako vodné a stočné," dodává Jones. Ministerstvo školství dnes říká, že podobné věci by měl vyřešit nový zákon, který ošetří celou problematiku dětí v náhradní péči. Návrh ovšem teprve vzniká.

Velká moc porodného

Stejně jako jsou problémy na "konci" ústavního života, jsou potíže už na samém začátku.
I když lidé v kojeneckých ústavech už od začátku 90. let říkají poslancům, jaké změny by pomohly, aby do ústavů přicházelo méně novorozeňat, nikdo na ně neslyší.
"Máme tu několik pravidelných klientek," říká Helena Kadlecová z Kojeneckého ústavu v pražské Krči. "Od jedné ženy jsme nedávno přijímali už páté dítě. Snažili jsme se na ni působit, mluvili s ní i psychologové. Jenže nakonec stejně řekla: Budu rodit, dokud to půjde. Bohužel - osm tisíc korun porodného je pro sociálně slabší občany zdroj určitého nemalého příjmu."
Lidé z ústavů už se obrátili i na politiky - chtěli, aby porodné dostávaly v plné výši jen matky, které chodí během těhotenství na kontroly a o dítě se po porodu chtějí starat. Neúspěšně. Dětí se v republice rodí málo a poslanci naopak chtějí příspěvky pro ty, kteří založí rodinu, zvyšovat. "Navíc je těžké představit si to v praxi. Bylo by to komplikované," uvedla Aneta Kupková z tiskového odboru Ministerstva zdravotnictví.
V kojeneckých ústavech je nyní na tři tisíce dětí ve věku do tří let. Pro většinu z nich se podaří najít náhradní rodiny, zhruba deset procent však putuje rovnou do dětského domova.
Problematické děti posílají soudy do výchovných ústavů, kde dnes žije přes tisíc dětí, nebo do diagnostických ústavů, které mají v současné době necelých 250 klientů. Mnozí z nich by v ústavu nemuseli skončit, kdyby si jich včas všimli sociální kurátoři a začali problémy řešit s rodinou i školou.
"Jenže na tuhle práci je nás obecně velmi málo," namítá Helena Perutková z odboru sociální pomoci olomouckého magistrátu. "Na celý bývalý okres Olomouc je to jen pět lidí. Všichni máme tolik případů, že už nedokážeme pomáhat učitelům řešit drobnější věci."
Tomuto tématu bude věnována zítřejší strana Názory Plus.