Rodina potřebuje také peníze


Dramatický pokles počtu narozených dětí v České republice v devadesátých letech byl způsoben tím, že mladé ženy začaly odkládat narození prvního dítěte. Za starého režimu jsme měli nejmladší prvorodičky v Evropě - skoro polovina prvních dětí se rodila matkám ještě dříve, než jim bylo 21 let, osm z deseti všech narozených dětí mělo matky mladší 28 let.
Otevřeli jsme se do Evropy, kde mají prvorodičky vesměs přes pětadvacet a vrchol porodnosti přichází až po překročení třicítky. Rychle jsme se přizpůsobili.
Tedy, zda a čemu jsme se přizpůsobili, to se teprve ukáže. Mladé ženy, které odkládaly první dítě a chápaly se nových příležitostí, přicházejí do let, kdy už narození dítěte pomalu není kam odkládat. Dětí začalo sice u nás lehce přibývat, ale zdaleka ne tolik, kolik by odpovídalo počtu potenciálních matek, které překročily třicítku.
Evropa totiž, kromě toho, že se tu mateřská kariéra otevírá ženě později, se vyznačuje také tím, že se pro významný podíl žen neotevírá vůbec: nahrazuje ji kariéra profesní anebo prostě konzumní působ života. Třetina z mladých žen narozených v Německé spolkové republice v roce 1967 byla ještě v roce 2002 bezdětná.
Jak to bude u nás vypadat s ročníky narozenými v polovině sedmdesátých let, které patří k nejsilnějším populačním ročníkům v české demografické historii a shodou okolností také ke generaci, kterou zastihla společenská změna v kritickém věku, už začíná být vidět. A nevypadá to příliš nadějně - nepovažujeme-li bezdětnost za naději.

Někdy síly rodiny nestačí

Může a má stát v takové situaci něco dělat? Není to lehká otázka k zodpovězení. Především si myslím, že nikdo nemá být k tomu, aby měl děti, přemlouván či lákán. Jak k tomu pak ty děti přijdou, až takoví rodiče vystřízliví? Mladé páry, které si raději opatří psa, jednají správně, protože když je ten přestane bavit, není to tak fatální.
Jiná věc ovšem je, že jsou mezi nimi i páry, které by děti opravdu chtěly a mají na založení rodiny vlohy, ale mezi jejich chtěním a rodinou leží příliš mnoho překážek, na které nemají sílu. Některé z nich může stát pomoci překonat.
Nejsou to omezené konzumní možnosti, co opravdu stojí mezi přáním mít děti a rodinou. Dítě obohatí život víc než věci, které se dají koupit za peníze. Něco jiného je ale dostupné bydlení, které se dá také pořídit jen za peníze. Ani z průměrného platu nelze odložit stranou milión korun na byt, a bankovní hypotéka je pro rozhodující část potenciálních rodin nedostupná. Startovací byty, na bydlení orientovaná novomanželská půjčka a všechna podpora bydlení rodin s malými dětmi představují pro stát asi nejschůdnější způsob intervence, mnohokrát osvědčený. Opatření v tomto směru měla, a při politické vůli a prozíravosti mohla i u nás být zavedena už od poloviny devadesátých let.
Dostupné bydlení je pro rodinu základním startovacím předpokladem, neřeší však obtíže rodinného provozu. Pro ten je nejobtížnější smířit s péčí o děti zaměstnanost obou manželů.

Neoblíbený, ale účinný

Evropa dnes řeší tento problém masívní podporou práce na částečný úvazek; využívají ji zejména mladé matky. Odborníci právě zde vidí místo, kde je třeba nasadit páku. Je to prostředek, který by mohl zapůsobit tam, kde je situace nejkritičtější. Úpadek vůle mít děti totiž není ve společnosti rozložen rovnoměrně. Postihuje nejvíce profesionální, vzdělané vrstvy.
V České republice je průměrný počet dětí na jednu ženu lineárně závislý na vzdělání matky: vysokoškolačky mají poloviční průměrný počet dětí než ženy se základním vzděláním a celoživotní bezdětnost je u nich několikanásobná. Uvážíme-li, že - ať se nám to líbí, anebo ne - podstatná část vloh se na děti přenáší geneticky a v soutěži národů o místo na slunci rozhoduje vzdělanostní ekonomika, pochopíme úsilí, které právě v tomto směru dnes evropské vlády vyvíjejí.
Česká republika je na tom v tomto ohledu mimořádně špatně. Zatímco více než dvě třetiny zaměstnaných Holanďanek pracují na částečný úvazek, z Češek je to ani ne desetina.
Práce na půl úvazku se tu nenosí. Nemají ji rádi zaměstnavatelé, a i když převyšuje nabídku, ani poptávka není tak silná jako ve vyspělých ekonomikách. Zaměstnavatelé vědí, že polovina pracovní doby se u nás promarní (i vinou jejich organizační neschopnosti). Co by tedy zůstalo z pracovního výkonu člověka na půl úvazku? Zaměstnanci zase vědí, že při polovičním úvazku šéf na ně naloží pro jistotu celý (za poloviční mzdu), tak proč se rovnou neucházet o něj?
Největší smysl mají přitom částečné úvazky právě ve vysoce kvalifikovaných povoláních, kde je jejich zavádění organizačně nejobtížnější. I postoj k nim je u vysokoškolaček vnitřně nejrozpornější: na jedné straně cítí silnou potřebu opravdu se dítěti věnovat a přitom neztratit kontakt se svou profesí, na druhé straně už natolik propadly mužské soutěživosti, že cítí poloviční úvazek jako handicap, podporovány v tom krásným mýtem emancipace.
Autor, sociolog, je děkanem Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě Brno