O letech kantořiny a malých pochybách

Stává se to jen občas. Ozve se zaklepání na dveře kabinetu; někdo se shání po profesoru Dittrichovi. Bývalý žák, který přišel říct, že mu jeho hodiny matematiky a fyziky hodně daly. Že to bylo fajn.
Právě to jsou chvíle, které Jiřího Dittricha, učitele brněnského gymnázia na Slovanském náměstí, drží ve školství. "Hrozně moc to potěší. Je to věc, kvůli které chce člověk zůstat věrný kantořině dál," přemýšlí muž, který učitelování věnoval posledních dvacet let.
Chvíle, kdy si své povolání pochvaluje, jsou však i o mnoho banálnější. "Ani to snad nejsou okamžiky, kdy studenty vykládaná látka extrémně zajímá. Spíš takové momenty, kdy nastane jakýsi kontakt. Zpětná vazba, kdy mám bezprostředně pocit, že to všechno má smysl," říká Dittrich.
Když se po střední škole rozmýšlel, kam se vydat dál, učitelství si vybral zcela jednoznačně.
Vlastně nikdy neměl vážné pochyby, jestli to byla dobrá volba.
Tedy: do okamžiku, než si našel partnerku, oženil se, na svět přišly dvě děti.
"Mnoho učitelů třeba říká, že učitelské povolání je příliš náročné a stresující. S tím jsem nikdy problém neměl. Spíš s tím materiálním zázemím. Naštěstí ale moje žena věděla, koho si bere. Nikdy mi neříkala, ať ze školství odejdu, že bych jinde vydělával líp. Znala mě a prostě ví, že mě učení baví natolik, že chci ve školství zůstat," dodává třiačtyřicetiletý Dittrich.
Starosti o rodinu ho však postavily před otázku, kde vydělat víc peněz. Doučovat? "To mě ani nenapadlo. Věděl jsem, že si potřebuji vydělat, nikoli živořit. Dal jsem se na podnikání." Podnikatelské aktivity mu umožňují ve školství zůstat a rodině dopřát něco, co by z učitelského platu nemohl.
Podobné rozhodnutí - tedy zůstat - ovšem za sebou v Česku nemá mnoho mužů. Podle statistik Ústavu pro informace ve vzdělání obsadí muži ve školství v průměru jen dvě místa z deseti.
Odešli možná ti, kteří nechtěli poslouchat, co občas dolehne i k Dittrichovi: "Ve škole jsme se už od studentů také dozvěděli, že za peníze, které my tady bereme, by dotyčný ani nevstal. Na to je těžké reagovat. Záleží asi na síle osobnosti jednotlivého učitele, jak si to přebere," míní Dittrich.
Jeho příběh samozřejmě není až tak idylický.
Také má okamžiky, kdy si říká: Stojí mi to vlastně za to?
Myslel si to třeba tehdy, když ve škole nachytali studenta, jak kouří marihuanu. Situaci chtěli řešit s rodinou. "Reakce rodičů byla: A co je vám po tom? Ono je to s rodiči občas těžké. Dříve sice byli učitelé částečně považováni až za slouhy režimu, ale všichni brali za normální, že učitelé kromě vzdělávání i vychovávají. Ale dnes? Rodiče vůbec nemají dojem, že bychom měli jejich děti vychovávat. Chtějí, abychom je jen vzdělali - a to pokud možno bez toho, abychom je stresovali. Nejlépe je to koncentrováno do jednoho reálného výroku, který jsem slyšel. Rodič tehdy říkal: My po vás nic nechceme, jenom aby děti mohly na jakoukoli vysokou školu."
Srážka s takovým názorem zamrzí, učitelování je podle Dittricha mnohem víc než předávání vědomostí. Už se s tím ale srovnal.
"Vidím kolem sebe, že mnozí rodiče dnes na děti nemají čas. Dítě zabezpečí jen penězi. My se snažíme dát mu navíc alespoň naši pozornost."