Myšlenka návratu do "země zaslíbené" je stará několik tisíc let a věta "příští rok v Jeruzalémě" hrála v židovských modlitbách vždy ústřední roli. Její konkretizace do politického programu se však, tak jako u jiných národně-obrozeneckých hnutí, objevují až v devatenáctém století.
Theodor Herzl se narodil v Budapešti v roce 1860 do zámožné bankéřské rodiny, kterou zruinoval velký burzovní krach v roce 1873. Ve Vídni vystudoval práva, sňatek s krásnou Julií Naschauerovou, dcerou ropného magnáta, mu ale umožnil věnovat se psaní divadelních her a esejů. Jeho oblíbeným literárním útvarem byly fejetony, kterými se brzy proslavil. Roku 1887 se stal redaktorem Wiener Allgemeine Zeitung a o čtyři roky později byl vyslán do Paříže jako dopisovatel liberálního rakouského deníku Neue Freie Presse.
Židovskou otázkou se zabýval od svého mládí. Její řešení zprvu viděl v důsledné asimilaci. Jedním z jeho divokých plánů byl pakt s papežem, který by vedl kampaň proti antisemitismu oplátkou za "dobrovolnou a čestnou konverzi všech Židů na křesťanství".
K zásadnímu zlomu v Herzlově myšlení došlo v Paříži během Dreyfusovy aféry. Kolem procesu, ve kterém byl židovský důstojník Alfréd Dreyfus obviněn z velezrady, se rozpoutala zběsilá antisemitská kampaň. Antisemitismus znal Herzl dobře už z Vídně. V kosmopolitní Paříži, ke které vždy vzhlížel jako ke vzoru tolerance, jej však jeho síla šokovala.
Rakouský lidový antisemitismus bylo možné alespoň částečně vysvětlit náboženskými předsudky tradicionalistické společnosti. Ve Francii byl ale živen protiklady moderní sekularizované komunity, které způsobila emancipace sama. Právě v zemi, která jako první zrovnoprávnila Židy - v republikánské Francii, dědičce velké revoluce, se objevil nový a hrozivý problém, který asimilace nemohla napravit.
Když Dreyfusovi strhávali důstojnické výložky a davy přihlížejících Pařížanů skandovaly "Smrt Židům!", zapsal si Herzl do deníku: "Tento moment byl pro mne momentem prozření". Šest měsíců poté dopsal rukopis knihy Der Judenstaat (Židovský stát), která se stala hlavním zdrojem inspirace politického sionismu. Vyšla v únoru 1896 a ještě za Herzlova života se dočkala osmdesáti vydání v osmnácti jazycích.
Zpočátku bylo přijetí Židovského státu méně než nadějné. Vlivní Židé v drtivé většině sionistickou myšlenku odmítali. Ortodoxní rabíni Herzla již z dřívějška nesnášeli, a pro reformní Židy představovalo jeho zavržení asimilace negaci všeho, o co usilovali. Plán postavený na podpoře západně orientovaných elit "civilizovaného" Židovstva neuspěl. Dostalo se mu však nečekaně nadšeného přijetí od nuzných mas utlačovaných Ostjuden (východních Židů) žijících v neustálém strachu z carských pogromů. Na rozdíl od kultivovaných židovských středních vrstev západní Evropy neměli východní Židé reálnou alternativu emancipace či asimilace a založení vlastního státu pro ně bylo jediným řešením.
Apel Herzlova poněkud patetického spisu byl prostý. Hned na začátku píše:
"Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly, a udržet si pouze víru svých otců. To nám však není dovoleno. Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství svou účastí na obchodu. Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Kdyby nás jen nechali na pokoji ... nezdá se mi však, že to mají v úmyslu."
Herzla začali ve Vídni navštěvovat ošuntělí, ale naprosto nadšení a zapálení Židé ze všech končin východní Evropy. Jeho elegantní manželka z toho moc nadšená nebyla. Začalo se jí ošklivit už samotné slovo sionismus a Herzl tyto lidi, kteří se stali téměř jedinými nositeli jeho myšlenky, nazýval svou "armádou žebráků".
První Sionistický kongres - první mezinárodní setkání Herzlovy "armády žebráků" - se uskutečnil 29. srpna 1897 v sále městského kasina v Basileji. Herzl jej musel financovat z vlastní kapsy - respektive z peněz své manželky, která se od něj krátce poté odstěhovala. Když kongres skončil, zapsal si do deníku: "V Basileji jsem založil židovský stát".
Sionismus ani myšlenka židovského osídlování Palestiny nebylo žádné novum. Herzl byl však první, kdo chtěl židovskou otázku řešit aktivní spoluprácí vedoucích evropských mocností. Byl přesvědčen, že úsilí malého a pronásledovaného národa může být úspěšné jen tehdy, bude-li přímo prezentováno nejvyšším představitelům světové moci a mezinárodnímu veřejnému mínění.
Plán, který Herzl ve své knize načrtnul, byl celkem přímý a střídmý. Jako vášnivý dramatik a impresário jej však neustále vylepšoval. V Palestině chtěl vytvořit aristokratické zřízení po vzoru Benátek. Jako první volený dóže měl do čela nového státu zasednout některý z Rotschildů a baron Hirsch měl být jeho viceprezidentem. Plánoval zbudování luxusních náměstí po vzoru Piazza San Marco, mezinárodních divadel, cirkusů, koncertních kaváren a nádherných tříd po vzoru Champs-Élysées.
Navrhnul také korunovační obřad, včetně kostýmů pro gardy dóžecí stráže, kterou nazval "Herzlovými kyrysníky". Současně s tím ale též trval na zavedení všeobecného a rovného volebního práva i pro ženy a velkorysého systému sociálního zabezpečení. To byly v jeho době myšlenky zcela revoluční.
Herzl si potrpěl na okázalý zevnějšek a aristokratické vystupování. Chodil přepychově oblékaný a jeho vzhled byl mimořádně nápadný. Vždy měl pečlivě nakartáčovaný cylindr, bílé rukavičky a bezvadně padnoucí redingot.
Tato obsese nebyla zcela samoúčelná. Uvědomoval si, že sionismus by se mohl stát pouze dalším odpudivým mezinárodním problémem, jakých bylo na přelomu století tisíce. Aby jeho idea získala na vážnosti, bylo třeba se osobně zapojit do vysoké diplomacie. To se mu dařilo výtečně. Postupně se mu otevíraly dveře ke všem důležitým osobnostem v Evropě.
Herzlovi se podařilo takřka z ničeho promítnout sionismus do světové politiky. Jednal s německým císařem, britským premiérem, ruským carem, tureckým sultánem i papežem Piem X. Jednal i s těmi největšími antisemity. Předpokládal, že jeho projekt podpoří, neboť se budou chtít "svých" Židů zbavit. Wenzel von Pleve, carský ministr vnitra zodpovědný za organizovaní pogromů na Ukrajině a v Rusku, Herzlovi řekl:
"Velmi rádi bychom viděli zrod nezávislého židovského státu, který by byl schopen pojmout několik miliónů Židů. Rádi bychom si podrželi ty nejinteligentnější z nich, jejichž nejlepším příkladem jste vy, doktore Herzle. Ale rádi bychom se zbavili slabomyslných a těch, kteří mají nepatrný majetek."
Herzl byl nejen vizionář, ale i pragmatik. Usiloval o založení židovského státu v Palestině, když mu ale po krvavých pogromech v Kišiněvě navrhnul britský ministr kolonií Joseph Chamberlain území v Ugandě, byl ochoten nabídku přijmout. Když jeho spolupracovník Max Nordau protestoval, že Uganda není Palestina, odpověděl mu Herzl, že "jako Mojžíš vede svůj národ k jeho cíli zdánlivou oklikou".
Herzl byl především skvělý popularizátor. Spojoval intelektuální eklektcismus s nedostatkem duchovní hloubky, kterou nahrazoval uměním vídeňských fejetonistických bonmotů. Šlo vlastně o mistrné představení génia manipulace s informacemi a veřejným míněním. Uvědomoval si nové, teprve nastupující síly dvacátého století - veřejné mínění a masovou komunikaci -, jejichž hlavní význam tkví v jejich dopadu. I ti, kteří se Herzlovu "smokingovému sionismu" vysmívali, museli uznat, že z provinčních snah několika židovských intelektuálů dokázal udělat téma světové politiky.
Herzl měl též smysl pro humor. Krátce před svou smrtí napsal svým následovatelům: "Macht keine Dummheiten während ich tot bin" - nedělejte žádné pitomosti, zatímco budu mrtvý. Do jaké míry se jeho radou řídí ti, kteří dnes určují politiku Izraele, nechť posoudí každý sám.
Herzl se uskutečnění své vize nedočkal. Zemřel v červenci 1904 ve věku pouhých čtyřiceti čtyř let. Pokud je stát Izrael jeho "duchovním dítětem", je dnes jeho potomkem jediným. Odkaz, který zanechal rodině, byl žalostný. Jeho neurotická manželka ho přežila jen o tři roky. Dcera Pauline se v roce 1930 předávkovala heroinem a syn Hans, kterého léčil Freud, spáchal sebevraždu. Herzlova nejmladší dcera Trude, též duševně chorá, zemřela hladem v Terezíně a její syn Stephan spáchal sebevraždu v roce 1946. Tím rodina Herzlů vymřela.
AUTOR: Tomáš Kulka
SNÍMEK: Duchovní otec státu Izrael a nejvýznamnější představitel sionismu Theodor Herzl (1860 - 1904) /ČTK
