Do čela vlády míří mistr kompromisu
Stanislav Gross má v necelých pětatřiceti letech šanci stát se nejmladším českým premiérem. Jaké pro to má muž, který uplynulých čtrnáct let strávil usilovným budováním politické kariéry, předpoklady?
Bez pochyby je mistr zákulisního vyjednávání. Provází jej pověst politika, který se - když na to přijde - umí dohodnout se všemi. Má pro to ostatně letitou praxi. S ČSSD spojil svůj osud už na sklonku roku 1989. Fakticky jeho kariéra odstartovala o čtyři roky později, kdy jím vedení Mladí sociální demokraté pomohli do čela strany dosadit Miloše Zemana. Sázka na Zemana se mu vyplatila, Gross se záhy stal šéfem poslaneckého klubu a po překvapivém volebním úspěchu ČSSD v roce 1996 už řídil jedenašedesát poslanců. Jeho vliv stále rostl a nebylo nic, co by jej mohlo narušit. Také si to hlídal. Z jeho veřejných prohlášení a rozhovorů je zřejmé, že se vždy ostražitě vyhýbal jakémukoli otevřenému střetu a časem si osvojil taktiku: mluvit v tisíci větách a nic neříci. O jeho vizích a politických myšlenkách toho veřejnost dodnes mnoho neví.
Budovaná image normálního kluka ze sousedství, který za vše vděčí své pracovitosti, zabrala. Gross patří stabilně mezi nejoblíbenější politiky. Nic na tom nemění ani fakt, že i on podlehl lákadlům moci: půjčil si od soukromé firmy mobil, nechal si přidělit byt, ač jeho rodiče další prázdný pronajímali, jeho žena jezdila v autě půjčeném od další firmy a přivydělávala si sháněním sponzorů pro muzikály, mezi nimiž byly i firmy, o jejich osudu pak Gross z pozice člena kabinetu rozhodoval.
Dnes Gross tvrdí, že mu vidina premiérského křesla příliš velkou radost nedělá. V duchu mediálního obrazu, který stvořil, pak dodává: "Před zodpovědností ale neuhnu."
