Současná vládní koalice vznikala coby hráz proti populistické národovecké vlně, kterou před volbami reprezentovaly ODS a KSČM. Mluvilo se o proevropské vládě, protože koaliční raison d'etre byl hladký vstup do Evropské unie. Vstup se podařil, proběhlo úspěšné referendum, přesto nelze říci, že by vláda ve svém evropském programu uspěla. Je to dokonce přesně naopak: jestli v něčem vládní koalice zklamala, pak je to právě proevropská politika.
Vláda proti této tezi může donekonečna protestovat, může předkládat řadu o sobě jistě přesvědčivých faktů, co všechno se v evropských otázkách povedlo. Skutečně, povedlo. Ale co je to platné, když v tom hlavním, v komunikaci s občany, ve vysvětlování evropských souvislostí zcela zklamala.
Jedním z tvrdých faktů (pro vládu možná až příliš tvrdých), který tuto tezi přesvědčivě potvrzuje, jsou dosavadní průzkumy voličských preferencí pro volby do Evropského parlamentu. Čísla prakticky od počátku kopírují preference pro české sněmovní volby. Suverénně vede ODS, nahoře jsou i komunisté, naopak na chvostu se krčí vládní strany. Nabízejí se tři vysvětlení, nejspíš platí zároveň:
Za prvé nespokojenost s vládou je už tak velká, že to nedokáže změnit ani její proevropský entuziasmus potvrzený referendem o vstupu do unie, a v poslední době rozvíjený proklamovanou podporou účelné hlubší integrace Evropské unie.
Za druhé se koalici nepodařilo z Evropy udělat samostatné téma a oddělit ji od běžného politického soupeření na české scéně, v němž vládne úzkost pohledu, přízemní populismus, zahleděnost do sebe, jedním slovem provinciálnost.
A za třetí vláda nepřesvědčila o tom, že její způsob jednání v Evropě by občanům České republiky mohl přinést něco dobrého.
První bod souvisí s nesourodostí vládní koalice. Silné vnitřní ideové pnutí nebylo nikdy uspokojivě překonáno společným směřováním v zájmu státu, a tak je nahradila počtářská hra zisků a ztrát na vlastních píscích. Výsledkem je těkavost, jistá nekoncepčnost, oslabení reformního drajvu a pochopitelně ztráta důvěry.
K tomu se přidal i negativně působící image premiéra Vladimíra Špidly, doprovázený v posledních týdnech viditelným sebeuspokojením a jednoduchou bagatelizací problémů, což vyvolává často až emocionálně silné averze.
To vše ale s EU bezprostředně nesouvisí, což neplatí o druhé příčině - neschopnosti udělat z budoucnosti Evropy vlastní téma par excellence. Vládní politici podcenili přesvědčovací a vysvětlovací práci. Občanům nestačí pár letáků, několik diskusí v televizi nebo v rádiu.
Potřebují vidět zápal, někdo je musí strhnout, emocemi i rozumem, aby pochopili, že budoucnost Česka závisí na tom, co Evropa udělá sama se sebou, a že takové problémy nelze řešit se starou ideologickou výbavou, běžnou v domácích soubojích. V koalici toho nebyl nikdo schopen, i když se o to upřímně snažil ministr zahraničí Cyril Svoboda.
A tak se stalo, že většina občanů v současnosti dává v evropských záležitostech přednost osvědčeným ideologiím, ať už je to dnes již umírněný mezivládní konzervatismus občanských demokratů, nebo socialistický aktivismus českých komunistů.
Postoj vlády (asi by se zde více hodilo říkat postoj ČSSD nebo ještě přesněji premiéra, protože v této "vizionářské" oblasti se angažuje nejvíce Vladimír Špidla), která prosazuje další integraci, neboli rozsáhlejší koordinaci ve většině politik, zejména v zahraniční, bezpečnostní a sociální, tím byl odmítnut.
Postoj je asi příliš silné slovo, jsou to spíše málo promyšlené a veřejně neprodiskutované náznaky než ucelený koncept, na němž by mohl někdo stát a vytvářet postoj. V této situaci je pro každého, kdo chce mít něco v ruce, než pořád hledat, mnohem jednodušší opřít se o nabízené prosazování našich "národních zájmů". Nikdo pravda také přesně neříká, co to prakticky znamená, ale zato si každý umí představit, co je to zájem a národ.
Vládní koalice nebyla schopna nabídnout alternativu ani na této půdě. Jen velmi nesměle naznačila, co je zájem pro ni, když ústy premiéra mluvila o jednotné, konkurenceschopné a geopoliticky silné Evropě. Leč ani v nejmenším neřekla, co taková nová Evropa znamená pro pojem národ (či národní), s nímž intenzívně a často velmi chytře operují soupeři z opozice.
Článek Lubomíra Zaorálka v Lidových novinách navíc vyvolal podezření, že i ČSSD je s opozicí vlastně pořád na stejné půdě.
A to je možná vůbec nejvážnější důsledek selhání proevropské politiky koalice. Fakt, že nedokázala zavřít dveře temným nacionálním duchům z minulých století, neboť do dveří, které otevřela do budoucna, se kvůli husté mlze nikomu nechce.


Autor je redaktorem BBC