Nepravidelné formy bazénů s barevnými pruhy a obrazci na dně, betonové, jasnou modří a zlatem "iluminované" sloupy přísně geometrických tvarů, které rozvírají svá ramena a nesou jimi strop členěný v plastická pole opět v různých barvách - to vše vytváří atmosféru zvláštní uvolněnosti a pohody, jistě ještě umocněné a zpříjemněné všudepřítomnou vodou.
Na poměrně malém prostoru na břehu řeky Neckar tu Hajek přímo učebnicově uskutečnil svou představu umění jako prostoru pro člověka a součást jeho každodenního života. Je to prostor, který se obrací k člověku a začíná plně žít teprve jeho přítomností. A lidé jako by se tu podle toho také chovali - přívětivě, bez halasu a neklidu běžných plaveckých hal a koupališť, zaměstnáni sami sebou nebo hrou se svými dětmi. Ve smíšené sauně je nahota tím nejpřirozenějším na světě. Po dvou hodinách strávených v tomto prostředí se člověk cítí jako znovuzrozený nejen na těle, ale i na duchu.
Dnes jsou minerální lázně v Leuze považovány za nejkrásnější v Německu, když ale na konci sedmdesátých let vznikaly, byly předmětem prudkých sporů. Když se Hajek objevil na staveništi, házeli po něm lidé dokonce kameny.
Že umělecké dílo vyvolává spory a nelíbí se, považuje Hajek za přirozené, ba dokonce žádoucí. Co vzniká za všeobecného souhlasu, bývá často jen průměrné. To ovšem neznamená, že Hajek umění chápe jako luxus pro úzkou skupinu vyvolených. Právě naopak. Umění je pro něho základní lidskou potřebou, skutečně lidský svět není myslitelný bez umění. Součástí uměleckého díla je i člověk, který je vnímá, a "barevné stezky", důležitý prvek Hajkovy tvorby, jej k němu a jím doprovázejí.
Hajkova vlastní cesta k umění vede ovšem do Čech. Tady v Nové Huti na Šumavě (německy Kaltenbachu) se v roce 1927 narodil, v Prachaticích chodil na gymnázium a zde také v rodině majora Žďárského začal poznávat svět kultury a umění. Především tu ale v chrámu svatého Jakuba prožil rozhodující okamžik svého života, své "povolání k umění".
Jako slabé a často nemocné dítě Otto Herbert Hajek brzy pochopil, že pro práci rolníka, jak to viděl u svých rodičů, mu chybějí tělesné síly. Když v roce 1939 dokončil obecnou školu, uprosil matku, aby směl dělat zkoušku na německé gymnázium v Prachaticích. Když ji úspěšně složil, zavedla jej matka do kostela, aby se tu pomodlili za zdraví tehdy již těžce nemocného otce.
Interiér chrámu, především nádherný barokní oltář, dvanáctiletému chlapci doslova vzal dech. Něco takového dosud nikdy neviděl. V tom okamžiku se už v něm zrodilo přání "stát se někým, kdo dělá takové věci". Slovo sochař nebo umělec tehdy ještě neznal.
Maturitu už Hajek neskládal v Prachaticích, ale v Erlangenu, kam byla německá rodina s českými kořeny po válce odsunuta. S válkou a odsunem se Hajek, tehdy student stuttgartské akademie umění, vyrovnal už v roce 1947 svým "Kristem z kmene stromu", který dnes stojí jako umělcův dar prezidentu Havlovi a symbol smíření v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Také jeho první velká úspěšná sochařská práce Křížová cesta v památníku obětem nacistického režimu v Berlíně-Plötzensee je věnována tématu lidského utrpení.
"Člověk je ale silnější v radosti než v utrpení," říká Hajek - a tomuto vyjádření je věnována podstatná část jeho děl určených pro veřejný prostor a především jeho realizace v architektuře: náměstí v australském Adelaide, menza univerzity v Saarbrückenu, velvyslanectví SRN v Lamé v Togu a řada dalších. Umělec v nich pro sebe jako materiál objevil beton, na první pohled tupý neohrabaný prostředek techniky.
Hajek jej ale naučil "mluvit jazykem umění". A právě v tomto napětí mezi přísnou geometrickou formou vytvořenou v betonu nebo kovu a zářivými, teplými barvami na jejich povrchu spočívá Hajkovo poselství o nutnosti a možnosti zlidštit náš svět...
SNÍMKY: ROBERT THIELE, PETER WINDSTOSSER A ARCHÍV O. H. HAJKA
