Hrdinka knihy Strach a chvění, vzdělaná mladá Belgičanka, si splní dávný sen. V dospělosti se vrátí do Japonska, do země, kde vyrostla a po které se jí nesnesitelně stýská. Namísto tajemné zenové zahrady v Kjótu plné ticha a míru, kterou měla po celé roky ve vzpomínkách před očima, však nachází nelítostné kancelářské bojiště, na němž se dočká potupné porážky. Ve velké obchodní firmě, kde ji zaměstnají, klesne postupně z postu tlumočnice až do pozice uklízečky firemních záchodů. Proč? Jen proto, že není Japonka.

"V každé mé knize najdete kousek ze mě," řekla Nothombová v jednom interview. V téhle knize z ní hledejme velký kus. Narodila se totiž v Japonsku jako dcera belgického diplomata barona Patrika Nothomba. Vyrůstala v půvabné vesnici Šukugava, mluvila japonsky a do pěti let si prý myslela, že je Japonka.

Do sedmnácti let, kdy se rodina vrátila do Belgie, musela malá Amélie zpřetrhat kořeny ještě několikrát: v Číně, ve Spojených státech, v Laosu, v Bangladéši. Všude tam plnil Patrik Nothomb své diplomatické poslání. Nelehké dětství. A vlastně žádný div, že se z Amélie stala v pubertě těžká anorektička. "Vyrovnala" se tak s šokem z Evropy. Její vrstevníci ji nevzali, zůstala osamělá. "Zažila jsem tolik samoty, bylo to utrpení," vzpomíná dnes. "Proto jsem šťastná, že se teď ke mně hlásí docela cizí lidé. Považuju to za zázrak."

Nejspíš z pocitu izolace začala psát. "Nevěděla jsem, co jiného bych měla dělat," přiznává prostě. A docela otevřeně se označuje za "grafomanku nemocnou psaním". Něco na tom bude. Než v pětadvaceti vyšla na veřejnost s prvotinou Vrahova hygiena, měla prý v zásuvce deset rukopisů. A dnes o sobě tvrdí, že napíše necelé čtyři rukopisy do roka, ale je "natolik hrdá", že zveřejní jen jeden. Opravdu vydává knihu rok co rok, a vždycky čtenářsky mimořádně úspěšnou.

Raněná Evropou, vrátila se po studiích do Japonska. Na dva roky si dokonce našla japonského snoubence, ale, jak říká, protože Strach a chvění je "kancelářská novela", snoubence do knihy nedala. V Japonsku se jí nepřihodilo nic menšího, než že se stala obětí rasismu. "Strach a chvění je rasistická tragikomedie," říká o své knize. "S jednou výhradou, že totiž ne všichni Japonci jsou rasisté. To máte stejné jako s Evropany. Je tu rasismus, ale ne každý je rasista." V Japonsku se podle ní pěstuje zvláštní forma rasismu. "Tam vám nikdo neřekne na rovinu Vypadni, ty bílej neřáde, ale dají vám jasně na srozuměnou, že patříte k nižší rase, že nejste jedna z vyvolených, to jest z Japonců."

Na knize (a na filmu) je sympatické, že autorka, provádějíc si knihou psychoterapii, kašle na politickou korektnost a zobrazuje krutou tvář japonské firemní kultury zcela bez korektur. Ale co na to Japonci?
"Na veletrhu ve Frankfurtu se na mého pařížského vydavatele obrátili tři nakladatelé z Japonska, chtěli Strach a chvění. Asi je to tedy zajímá," uvažuje Nothombová. "Ale také ke mně přišlo několik Japonek, upřely na mě pohled hodný agentek KGB a žádaly mě, ať napíšu ještě jednu knihu a v ní obraz Japonska napravím."

Na otázku, kam by nejraději cestovala, Amélie Nothombová nemá co říct. Cestuje totiž výhradně jen tam, kde může propagovat svoji knihu. "Kdyby vydali Strach a chvění v Japonsku? No, nevím, jestli bych našla odvahu jet tam na nějaké autorské čtení," přiznává.

V ochotně poskytovaných rozhovorech prozradila například, že se obléká v obchodech Zara jako tisíce obyčejných mladých žen, ačkoli by si mohla dovolit modely značky Christian Lacroix, které jí učarovaly. Ví se, že nejradši má černé minisukně a džínové bundičky a že používá parfém Sa majesté la rose od Serge Lutense. Svěřila se, že své romány píše propisovačkou do školních sešitů, že píše den co den brzy ráno, prý od čtyř do osmi, kdy se nejlépe soustředí. Otázku, zda se zajímá o internet, vyřídila stručně: "Vůbec ne. Jsem absolutní ignorantka." A přitom za jednu ze svých knih dostala Internetovou literární cenu.
Pod pojmem neštěstí se jí vybavuje puberta. Už nikdy by ji nechtěla zažít znovu. "Tehdy se vynořil nějaký můj vnitřní nepřítel a našeptával mi: Přestaň jíst, nemáš právo jíst. Přestaň se radovat, na radost nemáš právo," vzpomíná. Odtud pramení inspirace k dusivému dialogu vnitřního a vnějšího já v knize Můj soukromý nepřítel.

Pod pojmem štěstí si Amélie Nothombová představuje psaní. O svém psaní ovšem prozradila i toto: "Přitahuje mě extrémní krása a extrémní ošklivost. Ale popsat extrémní ošklivost je jednodušší." Říká, že jí psaní pomohlo překonávat anorexii. Pořád se ale živí divnými věcmi: "Mám ráda například shnilé ovoce, když na něm začínají vyrůstat zelené chloupky." Provokace? Póza? Jinde se svěřila: "Piju jeden šálek silného černého čaje za druhým. Čaj a ty hnusné věci, o kterých píšu, způsobují, že musím často přerušit práci a jít se vyzvracet."

Píše z vnitřního nutkání, s plným nasazením. Otázka, z jakých ingrediencí splétá svůj styl, ji dokáže upřímně rozhořčit: "Děsí mě pomyšlení, že někdo vráží do knihy nějaké ingredience. To je popření literatury. Knihy nejsou kuchařské recepty. Spisovatel dává do psaní všechno, celou svou duši, všechny síly. Mám ráda knihy, ze kterých cítím, že autor nemohl jinak, než je napsat."
Má ráda Wildův Obraz Doriana Graye, protože si myslí, že to je jedna z nejlepších definic umění. Ráda čte Diderota, Prousta, Raymonda Radigueta. Kritika, ta, co ji bere, přirovnává její svižný styl, hravost, mistrovskou práci s jazykem a osobitý humor hraničící s morbiditou k Friedrichu Dürrenmattovi. A pak je tu ještě kritika, která ji nebere. Vytýká jí povrchnost a naschvály. Tvrdí, že Francouzi čtou jen toho, koho propagují média. A v podtextu je cítit zlomyslný náznak, že ji třeba jen kupují, ale nečtou.

Pravdou zůstává, že Francouzi, a nejen oni, berou knihkupectví útokem, kdykoli se v nich objeví další titul Amélie Nothombové. A zřejmě ji i čtou. ("Mé knihy je třeba číst doopravdy," poznamenává Amélie. "Dnes až příliš mnoho lidí čte jako ve skafandru. Ale moji čtenáři jsou jiní. Nedávno jsem přistoupila do metra, kde si lidé četli moji knihu. Ani nezvedli hlavu, vůbec mě nepoznali. Měla jsem radost, že jsou tak hluboce ponořeni do děje."). Pro ty, kdo nejsou tímhle literárním fenoménem nadšeni, je Améliin masový úspěch záhadou. "Amélie Nothombová je vlastně zajímavým sociologickým jevem," píše například Anna Sukupová na internetové adrese iliteratura. "Dalo by se snad uvažovat o novém typu spisovatele. Je tak mladá, a už tak známá, a ač její texty jsou plné postmoderních hříček a sofistikovaných pastí, její knihy jsou bestsellery."
Že by čtenáři jednoduše vycítili, že Amélie nemohla jinak, než své knihy napsat? A nejspíš také nemají pocit, že jim dělá naschvály. Spíš je překvapuje, a překvapení mají lidé rádi.

aaa18a ()Amélie Nothombová (* 1967)

Belgická spisovatelka, autorka deseti románů, nejprodávanější autorka frankofonní oblasti. Dcera belgického diplomata Patrika Nothomba ze staré šlechtické rodiny. Prožila dětství na Dálném východě. Debutovala v roce 1992 románem Vrahova hygiena, který se stal literární událostí, byl zfilmován a zdramatizován pro divadlo. S velkým úspěchem se setkal její román s autobiografickými prvky Strach a chvění (1999, cena Francouzské akademie). Film, natočený podle něj (režisér Alain Corneau), získal vloni na festivalu v Karlových Varech cenu za scénář (Nothombová se na něm podílela s A. Corneauem) a za hlavní ženskou roli (Sylvie Testudová jako Amélie). Autorka žije v Bruselu a Paříži.

Knihy Amélie Nothombové jsou přeloženy do mnoha jazyků. Česky vyšla Vrahova hygiena (Paseka) a Strach a chvění (Motto). V Mottu vyjde koncem března Můj soukromý nepřítel a chystá se Atentát. 

aaa18b ()