Hlavní poučení z Parmalatu


Proč neustále dochází k pádům velkých koncernů typu Enron, WorldCom či Parmalat? Selhal stát v roli sudího hry zvané tržní hospodářství? Nebo může za krachy nekvalitní práce auditorských firem?
Ano, stát i auditoři se často svojí nedbalostí či neznalostí na defraudacích ve velkých podnicích podílejí. Pravdou je i skutečnost, že obrovské mezinárodní firmy se už dávno vymkly dohledu národních regulátorů a jejich hospodaření nelze v podstatě kontrolovat. Kauza Parmalat je toho jasným důkazem.
Ani ve chvíli, když už je osm potenciálních viníků v policejní vazbě, není možné spolehlivě dohledat finanční toky koncernu. Jejich stopa vede kamsi do houfu dceřiných firem společnosti a mizí na ostrovech v Karibiku.
Tato oblast ostatně není v České republice neznámá, nachází se tam řada aktiv zkrachovalé Investiční a Poštovní banky, v Belize má prý své peníze ukryty někdejší společník Viktora Koženého Boris Vostrý.
Ale nemusí jít jen o převody peněz do daňových rájů. Kdo v Evropě uhlídá takové giganty, jako je třeba japonská Nomura, aby vykazovaly zisky a ztráty tam, kde je skutečně vykazovat mají?
Nikdo, jsou mimo kontrolu regulátorů národních trhů a také auditorské firmy jsou na ně často krátké. Nebo jsou se svými klienty předem dohodnuté na výsledku, vždyť kdo z nich by jim nechtěl dále prodávat své poradenství. Za bakšiš najde firma vždy auditora, jakého si přeje.
To ale není ten pravý důvod náhlých krachů. Potíž nadnárodních koncernů spočívá především v tom, že už jsou příliš velké na to, aby je uhlídali jejich vlastní majitelé, tedy akcionáři.
Malí portfolioví investoři jsou od manažerů firem tak vzdáleni, že je vidí maximálně jednou ročně na valné hromadě firmy. A pro velké hráče - vlády, banky, pojišťovny a peněžní fondy - jsou jejich portfoliové investice pouhou kolonkou v účetnictví.
Při prosazování své vůle se musí spoléhat na své zástupce ve správních orgánech koncernu, tedy v představenstvu a dozorčí radě. A tito lidé nemusí vždy plnit své povinnosti kvalitně. Dokonce nemusí ani danému byznysu, jako se to stalo v případě Parmalatu, vůbec rozumět.
O nápravu tohoto stavu se nyní pokoušejí v Německu, kde je hitem velkého byznysu profesionalizace neexekutivních členů správní rady u jednokomorových modelů správy a alespoň části členů dozorčích rad u dvoukomorových modelů správy.
Po řadě krachů velkých společností byla dokonce ustanovena vládní komise, jejímž cílem je, kromě již zveřejněného Kodexu řádné praxe správy, vypracovat návrh na zefektivnění správy velkých podniků.
To by mělo přiblížit současnou situaci k ideálnímu stavu, kdy členové orgánů budou, s vědomím, že výkon a přidaná hodnota v procesu správy svěřeného majetku jsou objektivně měřené, jednat v zájmu všech akcionářů a společnosti samé.
K tomu by měla dopomoci skutečnost, že v orgánu zasedá vždy alespoň jeden certifikovaný "dozorce". Má tak dojít k zásadní proměně správy velkých podniků. Na průhlednou a také odpovědnou správu společnosti už by neměli prostřednictvím správních orgánů tlačit jen její akcionáři, ale nově také stát.
Zda je tato cesta efektivnější než zavádění dalších centrálních regulačních orgánů, se brzy ukáže. Současný italský ministr financí Giulio Tremonti se totiž chystá vytvořit úřad pro regulaci finančního trhu, který by měl za úkol minimalizovat riziko dalších finančních skandálů.
Když jich bude méně v Itálii než v Německu, zvítězí přísnější regulace. Pokud to bude naopak, bude lepší jít cestou kvalitnější správy velkých společností.
Autor je analytikem
společnosti CG Partners