Co obec nechce, to nepoví
Hlavním přínosem zákona o svobodném přístupu k informacím měla být skutečnost, že kontrolu veřejné správy bude aktivně vykonávat veřejnost, která si tak může došlápnout na "svého" úředníka nebo správní orgán. Praxe však může být mírně řečeno problematická. Týká se to zejména obcí. Vynutitelnost informace je totiž téměř nulová tam, kde ji obec poskytnout nechce.
V čem je háček? Zejména v nešťastném systému rozhodovacího procesu. Pokud obec občanovi ve lhůtě 15 dnů od podání žádosti o informaci neodpoví, má se za to, že vydala rozhodnutí, kterým se poskytnutí informace odpírá.
Občan se proti tomuto "rozhodnutí" sice může odvolat. O jeho odvolání ale rozhoduje obecní rada. A jestliže úředník dostane od zastupitelů města instrukci, že má vůči předložené žádosti o informaci použít strategii "mrtvého brouka", a v odvolacím řízení pak bude žádost jednoduše ignorována, občan se k žádané informaci nedostane. Obci tedy stačí jediné - nedělat nic. Tím ovšem dostává na frak zásada nestrannosti a nezávislosti správního rozhodování.
Zákon nabízí ještě jednu možnost obrany, a to je přezkoumání rozhodnutí soudem. Tento postup je však za výše popsaných okolností vlastně impotentní. Za prvé - co má být vlastně předmětem přezkumu? Rozhodnutí, které ve skutečnosti nebylo vydáno? To je samozřejmě absurdní. Bude tedy soud posuzovat samotnou žádost? Ale zde se může žadatel dostat do prekérní důkazní situace, protože nemusí být schopen doložit, že žádost o informaci podal. Jen málokterý občan je navíc ochoten se kvůli informaci soudit (pokud o této možnosti vůbec ví), na což mnohé obce také spoléhají.
Skutečnost je tedy taková, že zákon o svobodném přístupu k informacím je v rámci obcí svobodný jen v tom ohledu, že se tyto mohou svobodně rozhodnout, zda požadovanou informaci poskytnou či nikoliv. Je politováníhodné, že jim zákon tuto volbu dovoluje.
Současná úprava tak chrání jen arogantní úředníky, může působit kontraproduktivně a umožňuje obcím držet některé informace pod pokličkou. Je s podivem, že tento stav trvá už čtyři roky, aniž by to někoho výrazněji vzrušovalo.
Jediným možným řešením je změna zákona: Odvolání by se mělo přenést na kraje. Tím by se sice celý proces patrně prodloužil, ale byla by posílena nezávislost a nestrannost rozhodování. Kraj by měl mít navíc pravomoc nařídit obci, aby informaci poskytla.
Dále by zde měla být alespoň v odvolací fázi povinnost vydat zamítavé rozhodnutí v písemné formě. Takové rozhodnutí by navíc mělo být odůvodněno některým ze zákonných důvodů. Tím se posílí právní jistota žadatele a také soudní přezkoumatelnost.
Současný stav je zcela nevyhovující. Efektivita zákona je totiž dána jen tehdy, když ho povinné subjekty respektují i v případech, kdy se jim to právě nehodí. To však u zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodně neplatí. Naopak, v praxi se za něj úředníci mohou skrývat, kličkovat a dělat na občana dlouhý nos, a tak vlastně zákon paradoxně chrání ty, před kterými má chránit.
Změna zákona je jedinou cestou k nápravě. K tomu však nyní patrně chybí dostatek politické vůle a společenského tlaku. Momentálně se tak musíme spokojit s potěmkinovskou iluzí o zákonu, který slouží občanům. Skutečný zákon o svobodném přístupu k informacím však zatím stále ještě nemáme.
Autor je studentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
