Jiné oči pro naši dopravu
Na mnohé služby státu pohlížíme stále kolaborantskýma očima. Státní servis bychom chtěli téměř zadarmo. Jenže na rozdíl od komunistických časů díky nově nabyté "občanské odvaze" žádáme, aby se stát postaral o větší rychlost a stoprocentní profesionální výkon. Vždyť přece platíme těžké daně, tak se sakra státe starej! Jenže obojí zároveň nejde.
Historicky zadřené vnímání se samozřejmě týká i dopravy. Jsem přesvědčen, že na otázku, zda-li se stav dopravy zlepšil, by většina cestujících odpověděla záporně: "Dopravních spojů je stále méně a ceny rostou, fuj!"
Co ale letecká doprava či moderní nákladní kamióny? Ze silnic dávno zmizely smradlavé vejtřasky. Čoudí už jen staré avie jezdící v kolonách posledních typů osobních automobilů. Po železnici se prohánějí vlaky euro- a intercity, ve kterých zažijete nebývalé ticho jako při plavbě ponorkou. Přibývají dálnice, rozšiřují se rychlostní komunikace, čím dál častěji se objevují kruhové objezdy.
Moderními autobusy se dostanete za hranice snů a i v městech se mnohé obce snaží dopravovat lidi příjemnými dopravními prostředky. Ve většině velkých měst můžete na zastávkách konečně schovat i hlavu před deštěm.
Jenže! Kilometry dálnic fantasticky přibývaly po revoluci a vyvolávaly euforii, že k moři dojedeme za pár hodin. Pak se ale výstavba zasekla a na další rozkvět si počkáme až ke konci desetiletí. Otevření každého kilometru je důvodem k oslavě jako při otevření tunelu pod kanálem La Manche.
Ke všemu cestování po rychlostních komunikacích je stále víc na "bednu". Jen se zeptejte účastníků kolon! K tomu doslova rozsekané okresní silnice nám avizují, zda-li to s námi nejde spíš z kopce.
Neblahé pocity získáváme dnes a denně, pokud se pokusíme cestovat veřejnými prostředky. Týká se to hlavně železnice, kde jako by stál čas. I když onehdá jsem měl pocit, že uhnul i tomuto molochu.
Nastoupil jsem do typického příměstského špinavého vlaku modré barvy a koukám, na každém sedadlu byly položeny nové jízdní řády. No tohle! Maličkost, ale jaký obrovský krok na dráze! V Chuchli však tradičně vypadly za jízdy světla a na nádraží v Radotíně nás vyzvali k opuštění vlaku, protože kvůli dýchavičnému stáří odmítl pokračovat v jízdě.
Padesátiletou stavební a investiční díru není možné dohnat za deset let. Chudý stát jako my nemá na to, aby přecpal dopravní komunikace novými stroji a vymaloval pangejty i u nejposlednějších cest. Nám je dána poskrovňoučká cesta nápravy, která nelibé pocity obyvatel neukrotí. Staré brýle se sundávají špatně. Jde ale u nás ještě stále o mírnou obnovu, nebo už pouze látání děr?
Druhá možnost by byla důkazem, že něco děláme špatně. Současní správcové státní pokladny jsou zatím v klidu, sázejí na záchranu ze strany eurounijního Ježíška. Mohou ale být a my s nimi nepříjemně překvapeni, až se z Ježíška vyklube zakuklený účetní. To jsem zvědav, která další postava z pohádek nám pomůže?
Autor je publicistou
