Bývaly doby, kdy se známka z chování na školním vysvědčení dělila na ocenění mravů a pilnosti. Bylo to výhodné už proto, že se žákům školou povinným vštěpoval mimoděk důležitý význam těchto pojmů pro život a slovo mravy nemělo tenkrát příchuť něčeho zastaralého, ba zbytečného.
Dnes, kdy se ono slovo stalo vyloženě knižním, i samotná zmínka o mravech působí podezřele a staromilsky. Pravda, pouhé řeči na toto téma vždy záhy sklouznou do oblasti moralizování, případně vedou k oprávněné otázce posluchačů, zda onen mravní horlitel je zrovna ten kompetentní.
Mravnost nade vše, hlásal herec Hugo Haas v titulní roli známého filmu pro pamětníky, aby byl nakonec vyléčen ze svého přehnaného moralizování. A rozhodně nebyl v dlouhé historii lidstva sám.
Od starověku máme doklady o věčném sváru obyčejného života s proklamovanými mravními požadavky. Stačí připomenout biblické příběhy, řecké báje či obtížné naplňování katolického desatera.
Všichni vnímaví a duševně zdraví lidé však vědí, že jakási mravní norma je pro život společnosti stejně potřebná jako vzduch, světlo nebo voda. Ten, kdo tvrdí opak, bude asi s mravy a zdravým rozumem hodně na štíru.
Je rovněž obecně známo, že každý máme nějakou svou mravní normu, že existuje v sociálních skupinách, dokonce i v celém národním společenství a různých kulturách.
Zbývá už jen postarat se o to, aby se osobní mravní vědomí vyvíjelo v co nejužší vazbě se skutečným životem a společenskou tradicí a aby kultura vytvářela co nejvíce vhodných překážek pro ty projevy morálky, jež obecně uznávané mravnosti odporují.
Společnost by měla mít i dostatek humánních nástrojů k potlačení všech výrazných odchylek od obecně přijímané mravní normy, neboť jen v takové společnosti jsou pak pro život snesitelné podmínky.
Co vás v té škole učí? Tuto a jiné věty už slyšel nebo vyřkl každý, kdo se setkal s nějakým žákovským průšvihem. Převažuje názor, že právě škola má v rozvoji morálky vykonat podstatný kus práce. Je to představa reálná, či svým způsobem pokrytecká a alibistická?
Zkusme si porovnat kupříkladu možnosti učitele při utváření názoru žáků na etiku sexu s možnostmi, které na opačném pólu skýtá videotechnika s tvrdým porno. Srovnejme si dále argumenty a prostředky výchovného pracovníka při ovlivňování postojů žáků k takovým mravním pojmům, jako je poctivost, skromnost či solidnost.
Jak asi dopadnou při střetu s každodenní zkušeností vychovávaných? Jak účinná bude asi výchova v oblasti kvality vztahů mezi lidmi, když už předškolní dítě jako protiargument k převážně nezáživnému slovnímu moralizování bude hladově vstřebávat kult násilí ze stovek špatných akčních filmů?
Sochař Pavel Opočenský rozhodně účinněji zapůsobil na pubertální dívky při rozvoji jejich orientace v oblasti výběru sexuálního partnera než vyučující sexuální výchovy. Navíc se umělec dodnes domnívá, že je vlastně chránil před špínou velkoměsta.
Snad je nám všem zřejmé, že prvotní nezastupitelnou roli při utváření kladných aspektů společenské morálky má mít především funkční rodina. Ta k tomu kromě celé řady proměnných potřebuje dostatečný časový prostor a nezbytné ekonomické podmínky.
Nejširší spektrum vlivu pak zabezpečuje celospolečenské působení ve všech oblastech života, jež má rovněž v moci nejúčinnější nástroje a jehož součástí je i působení institucí včetně školy.
I z tohoto neúplného výčtu je na první pohled zřejmé, že škola má v oblasti mravního působení pouhé dílčí poslání.
Každému, co jeho jest, praví stará moudrost. Škola má vychovávat, ale její působení i odpovědnost by měla být jasně vymezena. Stejně jako by měla být přesněji určena zákonná práva, povinnosti a zodpovědnost, včetně zpřísnění sankcí všem partnerům v tomto základním výchovném procesu.
Zdá se, že zejména v oblasti celospolečenského působení tomu tak není. Uplatňování tržního pojetí zde k žádoucím výsledkům rozhodně nepovede. Ke škodě nejen nás - současníků.
V zásadě bude však stále platit především pravidlo, že v mravní výchově musíme začít každý sám u sebe. Třeba tím, že si dáme příslušnou známku. Z mravů i pilnosti.
Autor je učitelem