Prosperita s krátkou zárukou
Kdyby byl premiér Vladimír Špidla dobrý řečník, dokázal by letošní rok prodat jako velmi úspěšný, alespoň pokud jde o ekonomiku. Navzdory útlumu v západní Evropě bohatneme překvapivě výrazněji než loni, mzdy rostou nejrychleji za poslední čtyři roky, ceny po většinu roku dokonce klesaly. Desetina lidí bez práce je, pravda, vadou na kráse. Ale co víc, máme první vládu, která se snaží zkrotit rostoucí státní dluhy a reformuje veřejné finance. Prostě úspěšná země v bráně Evropské unie. Co si přát víc?
Je to ale jen první pohled, který je šálivý. Žijeme v časech úspěchu pro chvíli, nestavíme základy budoucí prosperity. Už druhý pohled je o dost méně atraktivní.
Vláda za celý rok nepřišla s ničím, co by nás posouvalo dopředu, abychom dokázali ve světové konkurenci časem rovnocenně obstát v partii s nejvyspělejšími zeměmi a dosáhli na jejich životní standard.
Sousloví reforma veřejných financí je evergreenem koaličních politiků, s výjimkou několika kroků, jako je zpřísnění nemocenské či mírné snížení daní firmám, ale v hospodářské politice se nic zásadního nemění. Takže: momentálně si žijeme dobře, ale neděláme nic pro to, abychom se měli lépe v budoucnu. Trendy a směr jsou přitom důležitější než chvilkový úspěch.
Ekonomika na tom opravdu letos nebyla špatně a napřesrok by to mělo být podobné. Roztáčí ji ale především útraty rodin. Rychlý růst platů naplnil peněženky, navíc na každém rohu číhá vlídný bankovní agent s nepřebernou nabídkou spotřebitelských úvěrů, kreditních karet, leasingů a hypoték.
Masívní útraty jsou pro ekonomiku všude na světě dobrou zprávou. Lidé utrácejí, když věří, že se jim i v budoucnu povede dobře. Důvěra dává sílu, tu je však potřeba využít, což se bohužel v Česku nedaří.
Problém je v tom, že lidé nakupují hlavně dovážené věci. Je to logické. Kolik českých firem nabízí atraktivní elektroniku, mobilní telefony nebo značkovou konfekci? Procházka první nákupní pasáží ukáže, že zboží "Czech made" je stále v menšině. Výkony domácích firem i investice mají bohužel pomalejší otáčky než rodinné útraty.
Ekonomika na rozdíl od sousedních zemí ustrnula v průmyslovém 20. století a zapomněla na to, že to jednadvacáté je érou znalostí a informací, kdy bohatý je ten, kdo má nápady, nikoliv ten, kdo montuje objevy jiných. Česku roku 2003 stále vévodí výroba. Do země proudí zahraniční investice. Nicméně z více než 62 tisíc pracovních míst, které tady investoři vytvořili, je jen 420 ve výzkumu a vývoji - tedy přesně 0,6 procenta. Více než mozkovou kapacitou tak stále lákáme investory levnýma rukama montérů.
V lepším případě servisní prací vzdělaných lidí, kteří z Prahy řídí běh balíčků s logem DHL po světě či účtují ve službách firmy Accenture pro stovky firem po celé Evropě. To je už velmi kvalifikovaná práce, kterou většinou dělají lidé s univerzitním diplomem - stále to ale není kreativita, nápady a objevy, prodejné za západní ceny.
Příští rok se obratu k lepšímu nedočkáme. Vláda dá naopak na školství a vědu menší část rozpočtu než letos. Právě to jsou přitom jediné investice, které nás posouvají k moderní znalostní ekonomice a vysoké životní úrovni.
Nezlepšily se ani další neduhy. Podnikání v Česku je stále cesta byrokratickou džunglí. Založení firmy trvá devadesát dní a je k tomu potřeba utkat se s deseti úředníky. Když Světová banka srovnávala podmínky pro podnikání ve 132 zemích, skončili jsme na 102. místě. Američan nebo Dán potřebují na start firmy čtyři dny a návštěvu jednoho úřadu. I Polák to zvládne za 12 dní. Není to poprvé, kdy jsou studie mezinárodních institucí tak tristním čtením. Nic se ale nemění.
Stejným příběhem jsou soudy a obchodní rejstříky: hospodářské kauzy se táhnou roky a rejstříky se navzdory slibům nerozhýbaly.
Stát letos znovu prokázal, jak je špatným vlastníkem. Nejmarkantnějším příkladem bylo dosazení exministra obrany Jaroslava Tvrdíka bez výběrového řízení do čela Českých aerolinií, přestože k tomu očividně neměl základní předpoklady.
Privatizace se ale nijak významně nepohnula. Jedinou epizodou je prodej hnědouhelných dolů, který je však již tak zpochybněn, že by ho bylo lépe zastavit, aby se vláda vyhnula podezření z nadržování spřízněným firmám. Ministři odmítají prodat elektrárenský gigant ČEZ a naopak ho nechali propojit s distribučními firmami.
Zákazníci tak musí pro nejbližší měsíce zapomenout na levnou elektřinu, konkurence, která by ji dokázala zaručit, tady nebude. Prodej Telecomu se rýsuje jen v mlhavých obrysech, o privatizaci aerolinií se ještě ani nezačalo diskutovat.
Přitom právě banky, které prodala minulá vláda, jsou nejlepším příkladem, jak invence soukromých majitelů a ostrá konkurence dokáží hýbat ekonomikou. Nebýt agresívního marketinku a půjček na počkání, útraty rodin, jež dávají hospodářství největší impuls, by byly výrazně nižší.
Když byla v polovině 90. let Amerika na hospodářském vrcholu, ekonomové se shodovali, že největší zásluhou vlády prezidenta Billa Clintona bylo, že do ní vůbec nezasahoval. I česká ekonomika byla letos úspěšná tam, kde se jí stát a politika nepletly do cesty.
